Splněný sen, Copatá máma vyjde!

Máte nějaké velké přání? Svůj sen, který se vám zdá třeba i nedostižný?

Já ho měla.

Už jako malá holka jsem chtěla být spisovatelkou.

Jenže pak přišlo „prozření“ a pád na dlažbu reality. Autorů je moc, knížek vycházejí tisíce ročně, prvotiny jsou pro nakladatele risk, všechno už bylo napsáno…

Na krátký čas jsem tomu skoro uvěřila, ale grafoman ve mně se nevzdával.

Pár let jsem trénovala na blogu, psala příběhy ze svého mateřského života a říkala si, že jednou to přijde a já splním slib daný svému devatenáctiletému zbouchnutému já a tu knížku prostě napíšu. I kdyby měla být jen pro tu lehce vystrašenou a tápající holku, kterou jsem tehdy byla.

Ten pravý čas přišel s ukončením školy.

A tak jsem místo k seminárkám začala po večerech usedat k prvním kapitolám knížky.

Nakonec jsem ale psala všude, kde to šlo. V autě, když děti usnuly a já je po příjezdu domů nechtěla vzbudit. Na záchodě, jediné místnosti v domě, která měla tehdy dveře. V čekárně na gynekologii, když jsem zjistila, že čekáme třetího potomka.

Copatá máma mi rostla pod rukama víc než rok. Mezitím jsem odpromovala, otěhotněla a odrodila. A nakonec, po nekonečných úpravách, přišel čas, zkusit štěstí u nakladatelů.

Průvodní dopis jsem psala asi týden, a když jsem odesílala první e-mail, břicho mě bolelo snad stejně jako před maturitou.

Jenže, z prvního nakladatelství se nikdo neozval. Utěšila jsem se neskromnou myšlenkou, že Rowlingovou odmítli dvanáctkrát, než vyšel Harry Potter a obrátila se na nakladatelství Ikar.

Odtud jsem do půl hodiny obdržela odpověď!

„Vaše kniha nás zaujala. Dejte nám prosím třicet dní na zlektorování rukopisu a posouzení jeho vhodnosti k vydání.“

Zajásala jsem. Moje nadšení značně opadlo, když do třicetidenní lhůty vlezly Vánoce a změny pravomocí v nakladatelství. Už jsem se začínala připravovat na to, že z toho nic nebude…

Když po téměř dvou měsících přišel další e-mail od redaktora.

„Vaši knihu považuji za nesmírně zajímavou a v posudku ji doporučím k vydání.“

Tak nad touhle zprávou už jsem radostí přímo křepčila a slovo „nesmírně“ (slyšíte, jak to zní noblesně a neobyčejně?), se v ten okamžik stalo mým nejoblíbenějším.

A pak už to šlo najednou nečekaně rychle. Tak rychle, že jsem o pár dní později seděla ve vlaku směr Praha, nervózně koukala z okna a snažila se sama sebe přesvědčit, že je to vážně pravda. Že skutečně jedu do nakladatelství jednat o vydání své vlastní knihy!

Když jsem po schůzce opustila budovu, nedokázala jsem z obličeje odstranit lehce fanatický úsměv.

Měla jsem chuť začít pobíhat po Praze a křičet na lidi ať se přestanou mračit a začnou se radovat se mnou, protože mě přeci vyjde knížka!

Naštěstí jsem svůj psychotický záchvat euforie ovládla a radost udělala jen bezdomovci a sobě. Pánovi pár drobnými a sobě makronkami. Jemu jsem je sice taky nabídla, ale nechtěl… 

Pokud sledujete můj facebook či instagram, už vlastně všechno víte. Ale stejně to tu musím napsat.

Protože minulý týden jsem do schránky hodila podepsanou smlouvu a díky tomu smím konečně vytroubit do světa, že Copatá máma do konce roku skutečně vyjde!!!

Můj dětský sen se tak najednou stává nefalšovanou a nepřikrášlenou realitou. A je to skvělý pocit…

Proto vám chci na závěr svého sentimentálního monologu říct:

Plňte si svoje sny! I ty bláznivé! I ty, o kterých vám všichni tvrdí, že „to nemá cenu“, „to nemůže vyjít“, „to je blbost“!
Protože když si to budete z celého srdce přát, celý vesmír se spojí, abyste své přání mohli uskutečnit! (Tvrdí Paulo Coelho i Nevyléčitelná optimistka 😉