Desáté narozeniny, první kulatiny, to by chtělo něco speciálního… Honilo se mi hlavou, když se přiblížily narozeniny našeho prvorozeného Matěje. Jasně, lego by mu určitě udělalo radost, to je u něj sázka na jistotu, ale s mužem už jsme vzájemně dávno přesedlali na dárky v podobě zážitků a společného času, a naopak věci a hmotné statky se snažíme minimalizovat. Ovšem dětem jsme zpravidla...
Matymu vystoupala horečka skoro ke čtyřicítce, má skelný pohled a většinu dne jen tak leží, přitulený ke mně. Přidává se bolest hlavy, ale prášek Máťa nechce, stejně se po něm vždycky pozvrací. Muž je v Alpách, Amálka s Vilim po dvou dnech s námi doma už začínají být rušivě divocí, a tak se s Matýskem k večeru zavírám do ložnice a navrhuju, abychom si zkusili...
Některé naše vzpomínky uchovávají fotky, některé máme uložené hluboko v srdci a víme, že tam zůstanou napořád a některé časem vyšumí… Pokud jde o děti, nejsem ten typ maminky, která schraňuje dupačky, ve kterých šly z porodnice, schovává si první ustřižené vlásky a zapisuje si do speciálního alba, kdy se poprvé usmály, v kolika měsících začaly lézt nebo co bylo jejich první slovo....
Slyším ze zahrady podivné zvuky, odkládám vařečku a otevírám dveře. Tam se mi naskytne vskutku mile nemilý pohled. Starostlivá Amálka na jedné straně, povzbuzující Maty na druhé straně a Vili s obličejem od krve uprostřed! Matka, beroucí do náručí krvavého benjamínka: „Co se stalo???“ Vili, nečekaně klidný na to, že na čele mu raší boule a na bundu odkapává červená z rozraženého rtu: „Spad jsem…“...
Klečím na hlavní nákupní pardubické třídě před knihkupectvím, na mě visí Vilém a řve tak, že ho nejspíš slyší i babička v Hradci, a já v duchu přemítám, jestli se dá za největší Viliho záchvat vzteku považovat scéna dnešní, a nebo ta loňská, v obchodě u mrazáku kvůli zmrzlině. V tu chvíli ovšem Vilda ve svém zoufalství přitvrzuje a jeho jekot proráží bubínky, přičemž se stále nemůže...
Tyhle situace známe asi všichni a ať jste sebeklidnější, možná už jste v podobných okamžicích taky pocítili alespoň na malou chviličku touhu vystřelit děti na Mars… Já tedy přiznávám, že ano 😀 Ale tahle myšlenka mě vlastně kdysi přes oslí můstek přivedla na skvělý nápad. Jak vznikla moje první bojovka? Nějakou dobu už se u nás marodilo, ale těsně před...
Když jsem před osmi lety našla na počůraném testu dvě čárky, tušila jsem, že můj život se tím nenávratně změní. Jen jsem netušila, jak moc se tím změním i já sama. A jaká uvědomění mi život v mateřské kůži přinese. Není jich málo (a každou chvíli by se mi, žít v kresleném filmu, rozzářila nad hlavou malá žárovička signalizující další...
Barbora Bečvářová
