Od roku 2016, kdy vyšla moje první (a zatím jediná 🙂 knížka Copatá máma, jsem „nic“, kromě příběhů do bojovek, nenapsala. Všechny delší texty, povídky i druhá knížka zůstávaly nedokončené… Nicméně před časem se mi přihodila nepříjemná věc, zážitek, který ve mně probudil témata, o nichž jsem si myslela, že už je mám zpracované, a já dostala chuť se...
„Hele, kdy zase Bára půjde do normální práce?“ zeptal se nedávno muže kamarád a nebyl první, koho něco podobného napadlo. Proč? Protože když nemám standartní snadno zaškatulkovatelné zaměstnání, působí to občas na okolí tak, že vlastně nepracuju vůbec. Vidět je jen to, že nemám pevnou pracovní dobu, místo, ani náplň práce, když je potřeba můžu být v klidu doma...
Volejte sláva a tři dny se radujte! Copatá máma spatřila světlo světa 🙂 Moje knižní děťátko se podle mých posledních informací z nakladatelství mělo sice na svět vykulit až dnes, ale k mému převelikému údivu mě včera přepadla kamarádka s prosbou o podpis. Uvažovala jsem chvíli, co za nepodepsané lejstro nám ve škole ještě chybí, jelikož poslední dobou nepodepisuju nic jiného...
Máte nějaké velké přání? Svůj sen, který se vám zdá třeba i nedostižný? Já ho měla. Už jako malá holka jsem chtěla být spisovatelkou. Jenže pak přišlo „prozření“ a pád na dlažbu reality. Autorů je moc, knížek vycházejí tisíce ročně, prvotiny jsou pro nakladatele risk, všechno už bylo napsáno… Na krátký čas jsem tomu skoro uvěřila, ale...
Barbora Bečvářová
