„A to tě jako uživí?“ aneb Jak jsem si vytvořila práci na míru

„Hele, kdy zase Bára půjde do normální práce?“ zeptal se nedávno muže kamarád a nebyl první, koho něco podobného napadlo.

Proč?

Protože když nemám standartní snadno zaškatulkovatelné zaměstnání, působí to občas na okolí tak, že vlastně nepracuju vůbec.

Vidět je jen to, že nemám pevnou pracovní dobu, místo, ani náplň práce, když je potřeba můžu být v klidu doma s dětmi, sdílím na sociálních sítích, vysedávám s počítačem po kavárnách nebo doma v kuchyni a párkrát do roka vymyslím nějakou bojovku, kterou prodávám.

Přesto jsme s mužem v příjmech rovnocenní partneři a já jsem momentálně ve fázi, kdy můžu na občasný dotaz: „Bojovky? A to tě jako uživí?“, odpovídat s velkou vděčností a pokorou: ANO.

Proč o tom vůbec píšu?

S novým rokem, a možná ještě víc se současným děním ve společnosti, vnímám kolem sebe touhu spousty lidí začít věci dělat jinak, pustit se do nových projektů, pracovat ve větší svobodě a v souladu se sebou samými…

A občas se na mě někdo obrátí s otázkou, jak to mám v tomhle směru já. Jak jsem se dostala k tomu, co dělám? Jak to funguje? Uživí mě to?

Svou vlastní cestu za vysněnou kreativní prací, která mi momentálně přináší radost, velkou svobodu a zároveň finanční hojnost, díky níž pak můžu třeba i pomáhat, jsem se proto pokusila shrnout v následujícím textu.

Pokud ovšem hledáte návod, jak něčeho podobného taky dosáhnout, s klidem článek zase zavřete. Návody nejsou moje silná stránka (i u bojovek se s nimi vždycky neskutečně mořím).

Jediné, co můžu nabídnout je můj vlastní příběh a jestli v něm pro sebe najdete inspiraci nebo motivaci ke změně, budu jen ráda.

Pokud mě sledujete delší čas a nesmírně si vážím toho, že s některými čtenáři se ve virtuálním prostoru potkávám už téměř 9 let, vlastně jste celou tu cestu absolvovali se mnou. Ať už se však „známe“ jakkoli dlouho, zvu vás teď k malému ohlédnutí za tím, jak jsem si pro sebe nakonec vytvořila práci na míru.

Trojnásobná matka a čerstvá absolventka bez praxe

Vzhledem k tomu, že jsem s prvním synem otěhotněla těsně před maturitou na gymnáziu, kromě brigády v kině a v cukrárně jsem žádnou velkou kariéru před dětmi udělat nestihla.

Když bylo nejstaršímu Matýskovi osm měsíců pustila jsem se do dálkového studia sociální pedagogiky se zaměřením na etopedii, ve druháku se narodila Amálka a při bakalářské promoci jsem už čekala nejmladšího Vilíka.

Po šesti letech na rodičovské se tak ze mě stala trojnásobná maminka a absolventka bez praxe, která psala blog, přála si vydat svou knížku, ale netušila, jak by něco takového mohla přetavit v práci…

Blog Nevyléčitelná optimistka

Během mateřské, kdy jsem se buď starala o děti nebo psala seminárky a po nocích se učila na zkoušky, jsem začala cítit potřebu ještě nějaké další seberealizace, a právě díky tomu vznikl v dubnu 2012 blog Nevyléčitelná optimistka.

Psala jsem takové mateřsko-manželské fejetony, měla nesmírnou radost z každého čtenáře a zpětné vazby, díky blogování jsem nárazově psala placené články i pro nejrůznější weby a online magazíny a hlavně ve mně znovu vyklíčil můj dětský sen, napsat knížku.

Nechala jsem v sobě tenhle nápad zrát a když jsem odstátnicovala, pustila jsem se do psaní Copaté mámy. Příběhu, který jsem tak trochu slíbila svému devatenáctiletému zbouchnutému já, a který bych si tehdy sama ráda přečetla.

Zhruba po roce a kousek, během kterého se narodil Vilík, jsem měla knížku hotovou a přede mnou se otevřela otázka, co s textem dál? Obeslat nakladatelství nebo si ji vydat sama?

Kurz Podnikání z pláže

Právě v té době mi do života vstoupila Stáňa Stiborová a její kurz Podnikání z pláže.

Pamatuju si to celkem přesně. Odvedla jsem starší děti do montessori školky, s Vilim v kočárku jsem vyrazila na procházku, a v tu chvíli mi zavolala moje báječná teta s tím, že Stáňa otevírá letní běh kurzu týkajícího se online podnikání, a že bych do toho určitě měla jít.

Mluvili jsme spolu dobrou hodinu a na konci rozhovoru jsem už byla skoro rozhodnutá.

Přihlásím se a uvidím, jestli mi to s vydáním knížky pomůže.

Kurz jsem absolvovala v roce 2015 a díky Stánině podpoře, inspirativní energii ve facebookové skupině a naprosto polopatickým a skvěle zpracovaným návodům jsem si jako naprostý technický antitalent (který na začátku netušil ani co to je hosting a doména) poskládala vlastní web, vytvořila databázi prvních kontaktů, připravila ke stažení soubor 10 optimistických fejetonů a první kapitolu z Copaté mámy, a hlavně pochopila základy a kouzlo online podnikání.

Takového, které je férové a opravdu nabízí lidem nějakou hodnotu a ne jen marketingovou bublinu.

Copatá máma

Díky Podnikání z pláže jsem sice získala představu, jak bych mohla knížku prodávat, ale co se vydání týče, nevěřila jsem si. Potřebovala jsem nějaké ujištění zvenku, že je knížka dostatečně dobrá na to, aby ji stálo za to vydat.

Zvolila jsem proto tradiční cestu a poslala průvodní mail a ukázku z Copaté mámy do prvního nakladatelství.

Odtud se ovšem nikdy nikdo neozval. Utěšila jsem se tedy neskromnou myšlenkou, že Rowlingovou odmítli dvanáctkrát, než vyšel Harry Potter a obrátila se na Euromedii, která sdružuje hned několik nakladatelství.

Do půl hodiny mi v mailu přistála odpověď!

„Vaše kniha nás zaujala. Dejte nám prosím třicet dní na zlektorování rukopisu a posouzení jeho vhodnosti k vydání.“

Pokud vás zajímají podrobnosti toho, co bylo dál, a jak celý proces s knížkou probíhal, odkážu vás na svůj starší článek Splněný sen, Copatá máma vyjde!

Tady jen napíšu, že knížka mi u nakladatelství YOLI opravdu vyšla, a kromě tradičního prodeje v knihkupectvích zajišťovaného nakladatelstvím, jsem si Copatou mámu začala prodávat i přes svůj web.

Založení školy a moje první opravdová práce

V té době se na vzdáleném obzoru pomalu začínal rýsovat konec rodičovské dovolené a mě pronásledovaly myšlenky na to, co se sebou dál.

Pořád jsem si neuměla představit, že bych se uživila jen psaním a se třemi dětmi a bez praxe jsem si pro pracovní trh připadala naprosto nepoužitelná.

A tak mi nezbylo, než si pracovní pozici doslova vytvořit…

Nejstarší Maty měl tenkrát před sebou první třídu a já chvílemi uvažovala o domácím vzdělávání, protože jsme ho do klasické základky zkrátka dávat nechtěli.

Nicméně jsem s podobnými myšlenkami nebyla sama, a nakonec jsme se skupinou stejně smýšlejících rodičů založili soukromou Základní školu V Pohybu.

Po měsících schůzek, hledání vhodných prostor, obcházení úřadů, hygieny i hasičů, vypracovávání tuny papírů, prezentaci na městské radě, a hlavně tvoření celé koncepce školy, jsme v září 2016 slavnostně přivítali našich šest prvňáčků, čímž odstartovaly dva úžasné a zároveň nesmírně vyčerpávající roky mého působení ve škole.

Protože jsme na začátku táhly z velké části školu jen ve dvou, stala jsem se tak nějak neplánovaně učitelkou, asistentkou pedagoga, výchovnou poradkyní a vychovatelkou ve družině v jednom.

Nesmírně mě to s dětmi bavilo, celá tahle učitelská zkušenost mě posunula a spoustu jsem se toho naučila, a to jak o vzdělávání, dětech, tak i o sobě samé.

Ale v mnohém jsem byla taky nesmírně naivní.

Po dvou letech jsem z mnoha důvodů došla k rozhodnutí, stáhnout se ve škole jen na dva dny do družiny (víc jsem se o tom rozepisovala v článku O vyhoření…) a letos sloužím především jako taková pedagogická záloha pro případy nouze. Nicméně jsem opravdu vděčná, že jsem u zrodu naší úžasné školy mohla být, protože je to pro mě pořád srdcová záležitost.

Co dál?

Ve škole jsem skončila a přišly letní prázdniny, během kterých jsem si dala za cíl vymyslet, co dál.

Pořád jsem psala blog, pořád jsem někde v koutku duše snila o tom, že bych se přeci jen mohla živit psaním a těšila se, že po čase ve škole přichází období, kdy zase dostane víc prostoru moje samotářská část osobnosti.

Chtěla jsem navázat na to, co jsem se naučila v kurzu Podnikání z pláže, ale nechtěla jsem psát e-book, kterých začínalo být všude plno. Místo toho jsem se inspirovala u toho, na co jsem u sebe na blogu dostávala pozitivní zpětnou vazbu.

První bojovka

Často jsem na blogu popisovala hry, které chystám pro naše děti i pro školáky, a jelikož se čtenáři ozývali s prosbou o víc informací, napadlo mě vytvořit univerzální bojovku, která by obsahovala úvodní příběh a úkoly, ze kterých bude možné vytvořit dětem takovou dobrodružnou cestu za pokladem.

Během prázdnin 2018 tak vznikla Dračí bojovka, první Bojovka s příběhem, jejíž grafické úpravy a ilustrace se ujal můj druhý tatínek a posunul ji tak na skutečně profesionální úroveň.

Poslední přípravy na prodej probíhaly během našeho francouzského roadtripu s dodávkou Karkulkou a prodejní stránku k bojovce jsem nakonec vytvářela v kempu v Bretani, kde jsem do čtyř ráno seděla u hlavní budovy na lavičce, jediném místě s elektrickou zásuvkou a internetovým připojením.

Druhý den jsme cestou po pobřeží zastavili v městečku Cancale, já jsem s chvěním kolem žaludku zveřejnila informaci o tom, že Dračí bojovka je konečně k mání a vzápětí se mi vybil telefon.

No nic, alespoň ho nebudu pořád kontrolovat, říkala jsem si.

Vydali jsme se na oběd, spokojeně courali městem, zkoumali sádky na chov ústřic, prošli se bosky po pláži, a když jsme se konečně vrátili ke Karkulce, strčila jsem mobil do nabíječky a v mailu objevila prvních osm objednávek!

Ono to funguje!

Právě to byl moment, kdy jsem se přesvědčila, že to všechno funguje a uvěřila, že svoje psaní a nápady na aktivity pro děti dokážu přetavit v něco, co mě bude bavit, čtenářům to bude přinášet radost i užitek a zároveň mi z toho může plynout i finanční příjem.

Od té doby mi na Dračí bojovku přišlo 1400 objednávek a vzniklo několik dalších her.

Projekt Bojovky s příběhem se stal mou prací a já v něm propojila přesně to, co jsem si přála.

Psaní, svět fantazie a práci s dětmi.

Stala jsem se svou vlastní paní a mám naprostou svobodu v tom, kdy a do jakého projektu se pustím nebo odkud a s kým budu pracovat.

Tímto převelice děkuji báječným ilustrátorkám Kátě Pappové a Verče Vondráčkové, bez kterých by bojovky nikdy nebyly takové, jaké jsou! A samozřejmě svému druhému tatínkovi, který si střeží své soukromí.

S Káťou Pappovou při poradě nad bojovkou 🙂

Jsou dny, týdny a před Vánoci i měsíce, kdy každý den sedím u počítače, vymýšlím, píšu, odpovídám na dotazy, všude sebou tahám sešit s nápady a jsem v lehkém stresu, jestli vše stihneme do začátku adventu. A pak jsou dny a klidně i týdny, kdy jediné, co v rámci práce dělám je, že odpovídám na e-maily.

A tahle svoboda je asi to, čeho si na své práci cením nejvíc. Možnost pracovat, když chci, když srším nápady a mám plno energie. Klidně do noci, o víkendu nebo během dovolené.

A možnost skoro úplně vypnout a nepracovat, když se na to necítím nebo chci věnovat svůj čas rodině.

Odvrácená strana „práce snů“

Aniž jsem to kdy plánovala, stala se ze mě podnikatelka na volné noze, což je báječná věc, ale zároveň to má i své stinné stránky.

  • Jsem svou paní. Skvělé! Ale to taky znamená, že sama sebe musím zorganizovat, naučit se dobře si práci rozvrhnout a neupadat do extrémů (práce do tří ráno versus bezcílné brouzdání po sociálních sítích), což je něco, co se stále učím.
  • Kolik mi přijde na účet závisí jen na mě a je to každý měsíc úplně jiné. Nemám žádnou stabilní výplatu, žádný zaměstnavatel se o mě nepostará, ale pravidelně musím platit sociální a zdravotní, výdaje za prodejní systémy, účetní i grafiku k bojovkám a podobně. Kdybych nebyla takový optimista a snílek, asi by mě to občas trochu znervózňovalo.
  • Účetnictví. Moje noční můra. V tomhle směru jsem úplně natvrdlá a neskutečně se mi ulevilo, když jsem ve chvíli, kdy jsem se stala plátcem DPH, tuhle stránku své práce svěřila do schopných rukou své úžasné účetní.
  • Je to jen na mně. Když se něco povede, je to paráda. Když se něco nepovede, někdo je nespokojený, něco nefunguje, jak má, někdo mi volá v sobotu v půl desáté večer, že potřebuje poradit s luštěnkou v bojovce, už to taková paráda není.
  • Musím svou práci ohodnotit. To znamená, že si musím stanovit cenu své práce a svého času a musím se naučit prodávat. A právě tenhle poslední bod mi ještě pořád občas dává zabrat. Souvisí s přenastavováním starých vzorců, sebevědomím, opouštěním role hodné holčičky, která se touží každému zavděčit a zalíbit a uvědoměním, že není nic špatného na tom, když za práci, která mě baví, chci být i finančně ohodnocená, a že nemusím mít výčitky svědomí proto, že se mi daří.

Na nic z uvedených věcí si určitě nechci stěžovat!

Zkrátka patří k práci, pro níž jsem se svobodně rozhodla, ale mám za to, že i tyhle věci by tu měly zaznít, abych nevytvářela jen nějaký idealistický vzdušný zámek. I práce, která baví, má svá úskalí…

Taky ve vás zraje touha po změně?

I přes všechny stinné stránky teď dělám tu nejlepší práci, kterou bych si kdy dokázala představit.

Budu ji dělat i za pár let? Kdo ví. Jak řekl Herakleitos: „Věčná je jenom změna.“

Nikdo nevíme, co bude zítra, co bude za pět let. Ostatně současnou korona situaci asi těžko někdo z nás očekával.

Právě v tuhle chvíli máme jen přítomnost a jen v ní můžeme začít a pustit se do prvních krůčků, které nás můžou dovést tam, kde si přejeme být.

Pokud vás to tedy táhne ke změně, nové práci, podnikání, projektu, ve kterém zužitkujete své znalosti, zkušenosti a předáte svoje dary, nejlepší čas, kdy s tím začít, je právě TEĎ. (A určitě nejde jen o online formu práce, každý můžeme mít tu představu úplně jinou a právě v naší rozmanitosti je to velké kouzlo.)

Nicméně skvělé je, že se na tuhle cestu „za změnou“ nemusíte vydávat sami.

Průvodci…

Já kdysi začala díky Stáně a kurzu Podnikání z pláže (který Stáňa v nadcházejících dnech opět otevírá), jsem za tuhle zkušenost opravdu vděčná a neměnila bych!

Ale každému sedí někdo jiný, souzní s někým jiným, a tak určitě existují i další možnosti, kurzy, průvodci…

  • Mě v poslední době zaujala třeba Lucie Harnošová a její Alchymie poslání a Alchymie ženského podnikání.
  • Věra Švach, jejíž podcasty mám moc ráda, a její kurzy Objev svůj dar a Zhmotni svůj dar. (V rámci Věrčina podcastu Na cestě jsem měla tu čest být hostem a v epizodě Mámy za časů korony si mimo jiné povídáme také o práci, podnikání a seberealizaci…)
  • Nebo Alenka Šafratová, na kterou jsem narazila náhodou taky díky podcastu, a která v poslední době překlopila své podnikání do online podoby a vytvořila i kurz Rozjeďte svůj online projekt za jediný týden. Přijde mi obdivuhodná jak změna jejího mindsetu a celkového přístupu k životu a podnikání, tak i rychlost a odhodlání, s jakými se do změn přímo u sebe pustila.

Zmíněné kurzy nemám vyzkoušené, ale ráda tyhle ženy a jejich práci sleduju, tak třeba budou inspirativní i pro vás. Případně můžete v komentářích zmínit, kdo v tomhle směru zaujal vás a já seznam ráda rozšířím.

Velké poděkování

Otázce „co že to vlastně děláš?“ se člověk nevyhne a já si uvědomila, že se mi s mou tvůrčí prací jen těžko zaškatulkovává do nějakého obecného šuplíčku, a tak jsem si pro sebe vymyslela šuplíček vlastní.

Barbora Bečvářová – Autorka příběhů pro děti i dospělé.

Ale aby mohly příběhy ožívat, potřebují mít své čtenáře.

Bez nich, bez VÁS, by to zkrátka nešlo.

A tak bych vám chtěla z celého srdce poděkovat. Za vaši přízeň, vaši zpětnou vazbu, vaše dotazy a nápady, které mě inspirují, vaši schopnost vyjadřovat se i v případě kritiky konstruktivně a slušně… Opravdu si toho vážím a vůbec to neberu jako samozřejmost.

Právě díky vám má moje práce smysl a mě moc těší, že vám můžu skrze bojovky pomáhat rozehrávat narozeninové oslavy, dovolené, setkání s kamarády a nebo dny dlouhého marodění.

DĚKUJU!

A pokud mě ještě po tom dlouhém čtení nemáte dost, můžete si poslechnout i tematický rozhovor právě o podnikání, knížce, cestě k tomu, co teď dělám, a jak mě to uživí či neuživí, ke kterému mě pozvala právě Stáňa Stiborová.

Jsem nevyléčitelná optimistka, maminka tří dětí a autorka příběhů pro děti i dospělé. Díky tomu vznikla moje knížka Copatá máma a Bojovky s příběhem , úkolové hry pro děti, které umožňují rodičům a dětem užít si společně dobrodružné chvíle plné fantazie. Více o mně si můžete přečíst zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.