Výběr z konference Svobodné vzdělávání 2015

V pátek 13. listopadu se v pražském kině BIO OKO uskutečnila historicky první mezinárodní konference o svobodném vzdělávání v ČR. A protože otázky týkající se vzdělávání jsou mou nejnovější obsesí, nemohla jsem na této akci chybět.

Konference, nebo-li koncentrovaný výcuc inspirativních myšlenek, názorů a příkladů z praxe, mě utvrdila v přesvědčení, že nevzdělanost v otázkách vzdělávání je velká, že svět nové práce potřebuje nově vzdělané lidi, a že rozhodně má smysl snažit se o změnu vzdělávacího paradigmatu.

A tímto se už dostávám ke konkrétním výstupům konkrétních řečníků, jejichž prezentace, stejně jako osobní medailonky, si můžete prohlédnout na oficiálních stránkách konference.

Právě z toho důvodu se tu nebudu pouštět do podrobného výčtu všech bodů programu, ale za použití svého subjektivního filtru zajímavostí si dovolím vypíchnout to, co se mnou určitým způsobem zarezonovalo, co mi utkvělo v paměti a co bych si v ní též ráda uchovala dlouhodoběji.

Úvodem o svobodě

Michal Kandler uvedl celou konferenci představením projektu SvobodaUčení.cz a mě oslovila zejména jeho polemika týkající se samotného pojmu svoboda v kontextu vzdělávání.

Někdy se do všech těch termínů, kterými se onu svobodu učení snažíme vymezit, úplně zamotáme.

Co je ta správná cesta? Je to unschooling, sebeřízené vzdělávání, demokratické školy, přirozené celoživotní učení…? Nebo něco úplně jiného?

Přes všechno tohle teoretizování možná zapomínáme na to nejdůležitější, a sice že svoboda je hodnotou sama o sobě, a tolik diskutované vzdělávání je jednoduše její součástí.

K čemu vede děti tradiční škola?

Přednáška Jany Nováčkové, zaslouženě přivítané velkým potleskem, byla zajímavá od začátku do konce, a proto vřele doporučuji, pročíst si rovnou celé její znění. Mé shrnutí totiž nutně musí být jen ubohou náhražkou.

Paní Nováčková otevřela téma zastřešené názvem Nevzdělanost v otázkách vzdělávání je velká, popisem své vlastní praxe v rámci Pedagogicko psychologické poradny.

„Když jsem zavírala dveře za šestiletým dítětem, které mělo IQ kolem 95, nestabilní pozornost a k tomu bylo trochu neposedné, bylo to, jako když lékař diagnostikuje nemoc, kterou nejde vyléčit. Věděla jsem přesně, co takové dítě čeká – 9 let neúspěchu, tedy 9 let frustrace jedné ze základních lidských potřeb být úspěšný, mít uznání, a z toho neuspokojování dalších potřeb být přijímán, cítit se v bezpečí. A pomoct jsem mu nemohla.“

Dětí s podobným „cejchem“, který je v rámci tradičního školního systému předurčuje k neúspěchu je spousta. Přesto bývají dospělí naprosto srozuměni se skutečností, že takové dítě se prostě ve škole bude trápit. Že se s tím nedá nic dělat. Že to musí vydržet.

Škola totiž stále funguje na principu „všichni stejně“. Děti ve třídě jsou stejného věku, učí se ve stejný čas stejným způsobem tutéž látku a jsou za to stejně hodnoceny.

A to i přesto, že všichni přijímáme fakt, že každé dítě je jiné, k nasycení potřebuje jiné množství jídla, musí mít jinou velikost boty, případně má jiné zájmy.

Proč máme dojem, že v rámci vzdělávání musí být tato různost potlačena, když právě učení se, je proces založený na individuální zralosti dětí?

Podle paní Nováčkové je za tím neinformovanost společnosti v oblastech psychologie a výzkumech mozku.

Část přednášky tak byla věnována stručnému pohledu právě na fungování mozku, lidské potřeby a motivaci.

Tradiční škola jde bohužel naprosto proti těmto poznatkům. Následkem čehož vychovává nesvobodné jedince podléhající návyku být řízen a manipulován.

„Myslím, že je dost známý experiment psychologa Stanleyho Milgrama   r. 1963, který zkoumal, kam až může člověka zavést poslušnost autoritě. V tom experimentu měly pokusné osoby trestat druhé elektrickou ranou, kdykoliv udělají v odpovědi chybu. Po každé chybě se síla elektrického šoku zvyšovala. Ačkoliv měly informace o bolestivosti šoků, dvě třetiny pokusných osob došlo až do nejvyšší hranice 450 Voltů. Pokus byl mnohokrát opakován – vždy s více méně podobnými výsledky. Vždy mne udivovalo, že se tyto výsledky prakticky vůbec nepropojovaly s působením tradiční školy.“

Jak se připravit na svět nové práce?

Daniel Franc, v současnosti programový manažer společnosti Google, se nepouštěl do kritiky školství jako takového. Spíše poukazoval na fakt, že svět, do něhož naše děti vyrůstají, se neustále mění a vyvíjí. Mnohem rychleji, než kdy dříve. Vzniká tak svět nové práce, který potřebuje nově vzdělané lidi.

V rámci své přednášky vypíchl, a na vlastních googláckých příkladech demonstroval, 7 vlastností či dovedností, které by nově vzdělaným lidem neměly chybět.

1. Pracovní samostatnost. Umění řídit sami sebe, ne čekat na pokyny „shora“. Na základě své expertnosti vědět co a jak je třeba udělat.
2. Zvládání nejistoty. Schopnost fungovat v dočasných strukturách, nehroutit se ze změn.
3. Totální spolupráce. Umět efektivně a empaticky komunikovat, být týmový hráč.
4. Využití různosti. V globálním světě nezbytnost jazykové vybavenosti, umění spolupracovat bez předsudků s kýmkoli.
5. Z chaosu řád. Umět se podívat na věci z nadhledu, pochopit situaci a domyslet si souvislosti. Navrhnout řešení, jednat.
6. Leadership a followership. Dokázat vést i nechat se vést.
7. Expert ve své roli. Neustrnout, stále se rozvíjet, učit se z chyb.

Máte dojem, že školy v nás tyto schopnosti podporují?

Optimistické vyhlídky

V rámci svých třiceti minut na téma Svoboda vzdělávání v souvislostech, mě Vladimír Dobeš potěšil v podstatě optimistickým tvrzením, že v otázce celkově změny vzdělávacího paradigmatu se začíná blýskat na lepší časy.

Vzniká čím dál tím více nových škol vymaňujících se z tradičního modelu vzdělávání. Hlasy kritizující školský systém se objevují mezi studenty, rodiči i učiteli. A změny, i ty veliké, zkrátka jednou musí přijít.

Do té doby nezbývá než pracovat na svém vlastním malém písečku a věřit, že to nebude trvat dlouho a svobodné vzdělávání bude naprostou samozřejmostí.