Kam to dítě upíchnout aneb V jakých institucích lze realizovat povinnou školní docházku?

Téměř před rokem jsem napsala článek s lehce provokativním názvem Proč nepošlu děti do klasické základky?

Na blogu Nevyléčitelná optimistka příspěvek rozvířil zajímavou diskuzi, nutno podotknout, že velmi zdvořilou a neútočnou, čehož si cením a článek se stal vůbec nejčtenějším.

Na blogu iDNES už to bylo „horší“. Přečetlo si ho sice téměř 16 tisíc lidí, ale komentáře na mně nenechaly nit suchou.

V podstatě z nich vyplynulo, že jsem matka blázen a je třeba mým směrem vyslat přinejmenším konvoj sociálních pracovnic, neb mám v úmyslu dětem upřít povinnou školní docházku a udělat z nich sociálně nepřizpůsobivé jedince.

Nejen díky tomu jsem zjistila, že informovanost o možnostech ve vzdělávání v rámci českého systému je vcelku nízká. Stejně jako informovanost o tom, proč někteří rodiče, ale i učitelé volají po změnách.

Rozhodla jsem se přispět svou troškou do mlýna a povědomí o této problematice rozšířit. V rámci seriálu článků se školní tematikou bych ráda odpověděla na nejčastější otázky a zdůvodnila některé principy, které považuji pro ideální vzdělávací proces za důležité.

Proč se do toho pouštím?

Protože ještě loni jsem tápala. V závěru článku Proč nepošlu děti do klasické základky? jsem napsala:

Poslední dobou se debaty o škole, vzdělávání a potřebných reformách rozjíždí na mnoha frontách. A s kritikou se zapojují mnohdy i učitelé. Jsem za to ráda. Mám dojem, že školství by potřebovalo projít změnami. Jak to udělat? Nevím.

Ale prozatím můžu začít u sebe, u svých dětí, a hledat pro nás tu nejlepší možnost. Je to domácí škola? Založení komunitní školy? Škola typu montessori? Nebo snad unschooling?

Zatím si nejsem jistá. Ale věřím, že na to přijdu.

Všichni přeci chceme pro naše děti to nejlepší. Ale možná je to pro každého něco jiného 🙂

Dnes už jsem pro nás ideálnímu řešení blíž

Nedávno jsem se pochlubila s  projektem vznikající základní školy V Pohybu. Školy soukromé leč zapsané (snad brzy) v rejstříku MŠMT. Co to znamená? I k tomu mi přišlo velké množství dotazů.

A právě formám vzdělávání, které jsou v ČR možné, se na následujících řádcích podíváme na zoubek.

Kam tedy se školou povinnými dětmi?

Klasická státní základní škola

Slovo „klasická“ je trochu zavádějící, ale míněna je tu zkrátka škola, do které pravděpodobně většina z nás chodila. Jejímž zřizovatelem je nejčastěji obec. A která funguje tím tradičním dobře známým způsobem.

Hodiny rozdělené dle předmětů a trvající 45 minut, prokládané přestávkami na svačinu a čůrání. Známky od 1 do 5. Diktáty, písemky, pětiminutovky, zkoušení u tabule. Sezení v lavicích. Domácí úkoly. Pozvolné zařazování projektů do výuky…

Zpravidla neovlivníte, kdo tu děti učí. Tudíž nezbývá než doufat, že na vás připadne kreativní pedagog, který má svou práci rád. Takových učitelů je naštěstí spousta a já si jich nesmírně vážím. Bohužel, není to pravidlem.

Některé v mnoha směrech „klasické“ školy (případně někteří jejich učitelé) však začínají být otevřené i novým principům a aplikují tak do výuky a vůbec fungování školy prvky, které donedávna byly typické spíše pro školy „alternativní“. Jedná se například o individuální plány učiva pro žáky, slovní hodnocení místo známek, montessori pomůcky a podobně.

„Alternativní“ státní základní školy

Opět je nejčastějším zřizovatelem tohoto typu škol obec a nejrozšířenějšími alternativami jsou u nás Waldorf a Montessori. Dále školy fungující na principech Daltonského plánu, systému Začít spolu a některých dalších.

Každá ze škol má svá specifika, ale obecně lze říct, že fungují více na respektujícím přístupu a kladou větší důraz na svobodu v procesu vzdělávání.

Ale abych tu jen neidealizovala. I tady, stejně jako všude jinde, je to o lidech, v první řadě o učitelích.

Soukromé školy zapsané v rejstříku MŠMT

Některé z výše jmenovaných typů „alternativních“ škol fungují i ve formě škol soukromých.

Tedy jejich zřizovatelem není obec, kraj ani ministerstvo školství, ale kupříkladu spolek nebo fyzické osoby.

Přesto jsou tyto školy zapsány v rejstříku MŠMT, a tudíž se musí pohybovat v mezích rámcového vzdělávacího programu, procházet školní inspekcí, v rámci prostor splňovat hygienické požadavky pro vzdělávací zařízení a podobně. Na druhou stranu ovšem mají nárok na dotace, které by měly pokrýt náklady na učitele.

Přesto bývá podmínkou docházky platba školného.

Soukromé školy, splní-li podmínky dané státem, mohou výuku koncipovat relativně volně a mohou fungovat buď na principech určitého pedagogického směru, nebo jít vlastní cestou a těmito směry se pouze inspirovat.

(Právě to je případ naší vznikající školy V Pohybu.)

Sdružené či komunitní školy

V poslední době se výrazy jako komunitní a sdružená škola nejčastěji používají k označení konceptu, v němž funguje skupina domácích školáků, kterou učí buď rodiče, nebo rodiči zvolený a placený učitel.

Takové školy nejsou zapsány v rejstříku MŠMT, nemusí tudíž striktně dodržovat kupříkladu podmínky hygieny, rámcového vzdělávacího programu a podobně. Ale nedostávají ani dotace a veškerá finanční zátěž leží na rodičích.

Vzhledem k tomu, že jsou děti oficiálně zapsány k domácímu individuálnímu vzdělávání, jsou povinny absolvovat jednou za půl roku přezkoušení, nejčastěji ve škole, v níž jsou k domácímu vzdělávání zapsány. Případně lze zajistit, aby přezkušující dorazil do komunitní školy a přezkoušení realizoval na dětské domácí půdě.

V rámci tohoto zřízení funguje většina lesních škol a dalších „alternativ“, které by vzhledem ke svému, často velmi svobodnému, konceptu, nebyly schopny naplnit podmínky dané státem.

Domácí vzdělávání

V rámci této formy plnění povinné školní docházky jsou děti zapsány k individuálnímu domácímu vzdělávání na kmenové škole, ale výuku zajišťují rodiče.

Děti se mohou buď učit doma s rodiči, nebo se účastnit výuky v rámci komunitní školy. Někdy je domácí výuka realizována i v rámci skupiny rodičů, kteří se u dětí střídají.

Podmínkou pro setrvání v domácím vzdělávání je absolvování již zmiňovaného přezkoušení.

To se koná na konci každého pololetí. Každá škola přezkoušení provádí jinak, ideální ovšem je, má-li škola se žáky v domácím vzdělávání již zkušenosti. U takových škol je přezkoušení často vedeno formou procházení portfolia, které si dítě přineslo s sebou případně jeho zapojení kupříkladu na jeden den do výuky.

Domácí vzdělávání pro první stupeň je u nás možné od roku 2005. Od školního roku 2007/2008 probíhá v České republice pokusné ověřování domácího vzdělávání na druhém stupni základních škol.

A jak to máte vy?

Uvažujete o „alternativách“ pro své děti nebo jste pro „klasiku“?

Věřím, že každému vyhovuje něco jiného a jsem ráda, že možnosti existují pro každého z nás.

Příště se pokusím odpovědět na otázku, proč je školní stres pro děti zbytečný až škodlivý? A jak ho mírnit v případě, že máte děti ve škole, kde jsou „stresy“ na denním pořádku.

Máte další otázky či připomínky? Napište mi buď do komentářů pod článkem nebo na e-mail bara@barborabecvarova.cz.