Povídka – Smolařka

Od roku 2016, kdy vyšla moje první (a zatím jediná 🙂 knížka Copatá máma, jsem „nic“, kromě příběhů do bojovek, nenapsala.

Všechny delší texty, povídky i druhá knížka zůstávaly nedokončené…

Nicméně před časem se mi přihodila nepříjemná věc, zážitek, který ve mně probudil témata, o nichž jsem si myslela, že už je mám zpracované, a já dostala chuť se z toho zážitku vypsat.

Pomohlo to.

Ale kromě toho jsem si znovu připomněla, jak mi tohle příběhové psaní (bez nutnosti vymýšlet k němu šifry a úkoly 🙂 vlastně chybělo, jak mi dělá dobře na duši, jak při něm dokážu úplně ztratit pojem o čase, a jak si užívám, když mi postavy při psaní ožívají pod rukama.

Hned jsem proto svého znovunalezeného nadšení využila a napsala hravou a pozitivně naladěnou povídku pro svou maminku k narozeninám.

Líbila se jí. Tak moc, že ji chce dát přečíst i kamarádkám.

A já mám chuť, dát ji přečíst i vám a zároveň se namotivovat k častějšímu psaní a snad i dokončení druhé knížky… 🙂

SMOLAŘKA

Říkejte mi největší smolařka na světě. Ušklíbla se v duchu Karla a opatrně překročila hromádku střepů na podlaze koupelny.  Podobné věci, jako je rozbité zrcadlo, ji už nemohly rozhodit. Ostatně, co je pro člověka pronásledovaného smůlou už od narození sedm let smůly navíc?

…

S touhle úvahou však její strážný anděl rozhodně nesouhlasil. Karla mu už teď dávala zabrat mnohem víc, než si při nástupu do služby uměl představit a z vidiny sedmi následujících let, na které si ta bláznivá ženská naprogramovala další smůlu, mu naskakovala husí kůže.

Nemohl si pomoct, občas trochu záviděl svým kolegům, kteří si většinu času jen tak poletovali a sem tam své svěřence jemně popostrčili, přibrzdili nebo jim přihráli lepší místo k parkování.

„Michaeli, nemohl bys mě nasadit na někoho jiného? Vždyť tu ženskou uhlídat není dokonce ani v andělských silách! No, podívej se na ni! Člověk by si myslel, že alespoň v noci bude klid, ale to ne. Víš, jak mi dalo zabrat, aby ji to zrcadlo neskalpovalo?! Vždyť o ni se ani nikdo zezdola nemusí pokoušet. Ta se zvládne zničit naprosto sama!“

„Ale no tak, Danieli, vidíš to moc černě. Víš, co by jiný elév dal za takovou zajímavou pracovní příležitost?“

„To určitě, „příležitost“. Spíš je to tak, že nikdo jiný ji po zkušenostech z minulého života nechtěl, tak jste ji šoupli nováčkovi…“

„Važ svoje slova, Danieli!“

„Omlouvám se. Ale já už si s ní vážně nevím rady!“

„Já ti důvěřuji, Danieli. Vím, že se o svou svěřenkyni dokážeš postarat. Ostatně, nejsi na to přece sám…“

Rozhovor s nadřízeným však Daniela nikterak neuklidnil. Na druhou stranu, co že byla ta poslední věta, kterou archanděl pronesl? „Nejsi na to sám!“

Samozřejmě, stojí za ním celý duchovní svět. Jenže ten mu moc nepomůže, až Karla znovu zakopne nebo si v zamyšlení nevšimne blížícího se auta. V takových případech mu sice duchovní svět bude pomyslně držet palce, ale roztahovat pod schody svoje křídla bude muset zase jen on.

Ale co kdyby ani na to vrhání se před auta, kola i koloběžky a zachytávání padajících předmětů nebyl sám? Co kdyby mu s Karlou někdo skutečně pomohl?

Ne někdo odsud, seshora. A zezdola samozřejmě už vůbec ne. Ale co kdyby to byl někdo ze světa uprostřed, někdo z lidí? Třeba nějaký muž.

Ale pořádně silný a odolný muž, ne jako všechny ty Karliny krátké známosti, které všechno to její zakopávání, odřená kolena i autolaky, spálené večeře, rozbité spotřebiče a do vany spadlé telefony nikdy nevydržely déle než měsíc.

Až na toho horolezce, opravil se v duchu Daniel. S ním byla Karla skoro čtvrt roku. Pravdou však bylo, že tak dlouho spolu zůstali jen proto, že Karla si na jejich třetím rande, kdy ji vzal na skály, zlomila nohu a jemu bylo trapné se s ní rozejít, dokud měla sádru.

Ten, kdo by mu s Karlou pomohl, zkrátka nemohl být jen tak někdo. Ideální muž pro tuhle pověrčivou ženskou musí být empatický, povznesený nad materiální škody, s dobrou fyzickou kondicí a psychickou odolností a vzhledem ke Karlině zvýšené úrazovosti by nebylo na škodu, kdyby měl alespoň kurz první pomoci.

Daniel se nad svým nápadem v duchu zaradoval. Samozřejmě, žádné velké zásahy neměl povolené. A ovlivňování lidských věcí bez výslovné lidské žádosti bylo také mimo jeho kompetence. Ale tohle by přece bylo pro dobrou věc.

A dělat dobré věci, to už v popisu práce měl…

…

Karla se vracela do prázdné postele, ovazujíc si kapesníkem krvácející palec levé ruky. Vítej, další smůlo, udělej si pohodlí a buď u mě jako doma! Pomyslela si sarkasticky a svalila se do peřin. Těsně před tím, než usnula se jí zdálo, jako by si nad ní někdo povzdechl.

…

Daniel věděl, že mezi andělskými kolegy najde spojence jen stěží.

Ostatně, kdo by taky chtěl dobrovolně ohrozit svého svěřence seznámením se ženou, která byla jen svými negativistickými myšlenkami schopná přivolat všechny černé kočky z okolí, aby jí mohly významně přetančit přes cestu a utvrdit ji tak v jejím přesvědčení o nešťastném životním údělu?

Se ženou, která si o citové i přírodní katastrofy přímo říkala? Se ženou, která, jak si Daniel právě uvědomil, šla dokonce i ve spánku naproti každému možnému zranění, které bylo v dosahu.

Strážný anděl rychle shodil na zem přikrývku a jeho ve spánku se převalující svěřenkyně tak místo na parkety dopadla do měkkého.

Takhle to vážně dál nejde!

…

Na nočním stolku se rozezvonil budík a Karla se s trhnutím probudila. Ani ji nepřekvapilo, že místo v posteli leží na zemi. Takové věci se jí zkrátka stávaly.

Hlavně aby zase nepřišla pozdě do práce, nespálila se při přípravě čaje, nerozsypala po celé kuchyni müsli, nespletla si šampon s tělovým mlékem, nerozbila toustovač, nepřevrhla si na mobil vázu s tulipány, nezabouchla si doma klíče, neroztrhla si punčochy při zakopnutí o obrubník nebo nešlápla do psího bobku.

Tohle všechno už totiž tenhle týden po ránu stihla. A to byla teprve středa.

Nakonec však byl start dne poznamenán jen jedním jogurtem vypadlým z ledničky, kvůli kterému se Karla musela před odchodem do práce znovu převléknout. To nebyla tak špatná bilance na to, že v noci rozbila další zatracené zrcadlo a očekávala, že teď už na sebe přivolá minimálně kobylky a morovou ránu.

Jakmile jí tahle myšlenka prolétla hlavou, ohodilo ji kolemjedoucí auto bahnitou vodou z jediné kaluže, která na silnici po nočním dešti zůstala.

Karla se zhluboka nadechla, otřela si hnědé kapičky z obličeje a usoudila, že její optimismus byl možná předčasný. Kobylky už na ni nejspíš číhají v práci.

Ovšem místo hmyzu na ni čekala vedoucí knihovny.

„Karlo, můžeš mi prosím tě vysvětlit, proč nám právě kurýr přivezl zásilku se třiceti výtisky nového Davida Walliamse!?“

Karle se zhoupl žaludek. Minulý týden objednávala pro dětské oddělení nové knihy a Walliamsova Babička drsňačka znovu v akci byla mezi nimi. Že by jich ale objednala místo tří třicet?

Jenže pak si vzpomněla, že to bylo třináctého, a i když se nejednalo o pátek, nesl se tenhle den v měsíci pokaždé v duchu nějakého maléru. Třináctého února se jí například povedlo omylem spustit požární alarm a v lednu zase nechtěně smazala všechny záznamy o pokutách za pozdní vrácení knih, z čehož možná měli radost čtenáři, ovšem knihovna rozhodně ne. Zlatě, když třináctka připadla na víkend a její smůla se omezovala jen na domácí půdu.

V práci to bylo vždycky desetkrát horší. Nebo třicetkrát…

…

Daniel protočil oči v sloup. Kdyby opatrně nezasáhl, bylo by těch výtisků dokonce tři sta. Trpělivě však stál při Karle po celou dobu, kdy jeho svěřenkyně čelila vedoucí knihovny a jemně jí odsunul z dosahu vozík s vrácenými knihami, do kterého cestou do dětského oddělení málem vrazila.

Pořád mu ovšem vrtalo hlavou, jak si najít toho pravého pozemského parťáka, který Karle bude dělat něco mezi bodyguardem, osobním ošetřovatelem a postelovou zarážkou.

Celé dopoledne automaticky přidržoval knihy balancující těsně na hranici pádu, rovnal pod Karlinýma nemotornýma nohama shrnutý koberec a snažil se zabránit tomu, aby si do klávesnice knihovního počítače vylila čaj. To ať si ho raději nalije do klína…

…

„Do prdele!“ vyskočila Karla od stolu a omluvně se podívala na dvě maminky prohlížející si s dětmi encyklopedie s africkými zvířaty, které se na ni napůl nevěřícně a napůl káravě podívaly.

Čaj v klíně a na břiše ji pálil a ona se s omluvou přesunula na záchod, kde se pokusila vysušit kalhoty a halenku papírovými ručníky.

Proč? Proč se mi to pořád děje!?

Opakovala si v duchu svou oblíbenou mantru a ani ji nenapadlo, že čaj taky mohl skončit v počítači a zkrátit její už tak nepříliš vysoký plat o náhradu škod.

Většinou si v kanceláři nechávala alespoň náhradní tričko, ale to využila včera, když jí rameno pozvracel kojenec, kterého se nabídla podržet zoufalé mamince zápasící v tu chvíli se starším potomkem majícím záchvat vzteku.

S povzdychem vyšla ze záchodu a vrátila se za stůl. Snad to uschne dřív, než dorazí skupinka školáků na besedu o Starých řeckých bájích a pověstech.

Neuschlo, ale Karla se postranními dětskými pohledy a chichotáním odmítla zabývat.

Když beseda skončila, nechala děti s učitelkou prohlížet si sbírku různých výtisku řeckých bájí, vzala do náruče kupičku odložených zvířecích encyklopedií a vydala se je do vedlejší místnosti zařadit zpátky do police.

…

Daniel zaujatě sledoval kluka, který si listoval v jednom nádherně ilustrovaném vydání a zastavil se zrovna u báje o Erotovi a Psyché, což andělovi vnuklo nečekanou myšlenku, ale zároveň to odvedlo pozornost od jeho svěřenky.

Což nikdy nevěstilo nic dobrého.

A tak netrvalo dlouho, ozval se výkřik následovaný děsivým zaduněním a než se Daniel nadál, ležela Karla pod převrácenou policí s knihami. Na poslední chvíli zabránil alespoň tomu, aby jí na hlavu spadlo ještě Zvíře. Nejspíš ta nejtěžší encyklopedie o živočišné říši, která se v dětském oddělení nacházela.

…

Karla potichu zasténala a snažila se zmapovat, jak na tom její tělo je, zatímco hluk přivolal celou školní třídu i s učitelkou a dvě kolegyně, které se jí teď pokoušely vysvobodit z hromady knih a soucitně se zahleděly na mokrý flek v jejím klíně.

„To je jen čaj!“ zmohla se na bolestivé vydechnutí a pokoušela se narovnat podivně zkroucené levé zápěstí.

Prosím, jen ať to není další zlomenina, modlila se v duchu.

Jedna z kolegyň jí pomohla postavit se na nohy a druhá odváděla vzrušeně se překřikující školáky do vedlejší místnosti a uklidňovala učitelku, že knihovna je zcela bezpečná a police jsou za běžných okolností naprosto stabilní.

Jistě, dokud se k nim nepřiblížím já, posteskla si kysele Karla a bylo jí čím dál jasnější, že ruka je nejspíš vážně zlomená. Ostatně, nebylo to poprvé…

…

Zatímco Karle dávali ruku do sádry, snažil se Daniel spočítat, kolikrát už ji do nemocnice za její život doprovázel. Kéž by tu tak byl někdo s ní, jako když byla malá.

A nemyslel tím kolegyni, která ji sem přivezla, a když viděla frontu na pohotovosti, zbaběle Karlu ujistila, že to tu určitě zvládne, vycouvala z čekárny ven a nechala tam jeho smutnou a rozbolavělou svěřenku zase samotnou a přesvědčenou, že si ve své smůle ani žádnou větší ohleduplnost a starost nezaslouží.

V tu chvíli se v myšlenkách vrátil ke klukovi v knihovně, ilustrovaným řeckým bájím a hlavně Erotovi, zvanému taky Amor nebo Cupid. Tenhle bůh lásky mu totiž dlužil jednu malou službičku a on konečně přišel na to, jak si ji u něj vybrat.

Usmál se. Teď už zbývaly jen dvě věci. Zajistit, aby se jeho nadřízení nic nedozvěděli a najít pro Karlu toho pravého, kterého by mohl Amor postřelit.

…

Život se sádrou pro Karlu nebyl žádnou novinkou. A vlastně ani pro její okolí.

„Neměla jste minulý měsíc v sádře pro změnu nohu?“ zeptal se s milým úsměvem barista v Černým kafi, když jí po prvním pracovním dni, který absolvovala se zasádrovanou rukou, připravoval to „největší latte, co máte, prosím“.

„Měla,“ vrátila mu úsměv Karla a dodala, „a ještě předtím to byl malíček, co jsem si přibouchla do dveří, kotník vymknutý na horách a taky pravačka zlomená při pádu ze schodů…“

O té spoustě dětských zlomenin raději pomlčela, lidi to většinou znervóznilo a nevěděli, co na to říct.

Barista zvedl obočí a poznamenal vesele: „Páni, váš anděl strážnej se teda nalítá, abyste to všechno přežila.“

…

Daniel zpozorněl. Ten mladý muž se mu líbil!

…

„To tedy nevím, někdy si říkám, že nejspíš žádného nemám,“ pohlédla si Karla výmluvně na znehybněnou ruku.

…

Daniel si uraženě odfrkl. Nevděčná ženská. Kdyby ho neměla, už by bylo dávno po ní!

…

„Zato smůly mám na rozdávání. Těsně před tím, než na mě spadla police v knihovně a já si zlomila tuhle ruku, rozbila jsem doma zrcadlo, takže jsem podobnou katastrofu vlastně čekala.“

Barista se na ni nevěřícně podíval.

„Neříkejte mi, že na takový věci věříte!“

„Věřím. Stejně jako na černé kočky, pátek třináctého, vykročení levou nohou a rozsypanou sůl,“ vypočítávala Karla, a i když se u toho usmívala, myslela to naprosto vážně.

Barista vzal konvičku s mlékem a s mrknutím prohodil, „Tak to je ovšem otázkou, co je příčina, a co následek. Možná si všechny ty katastrofy přitahujete tím, že sama sebe pořád přesvědčujete, že máte smůlu.“

Podal jí kelímek s kávou ozdobenou mlékem vykresleným čtyřlístkem.

„Pro štěstí,“ poznamenal ještě.

…

Ano! Ano! Slyšíš to!? Měl Daniel chuť zavolat na svou svěřenku, když zamyšleně vycházela z kavárny, zatímco barista jí podržel otevřené dveře, a ještě chvilku se za ní díval.

Konečně jí to někdo řekl! A ještě navíc ocenil Danielovo nemalé úsilí, které vynakládal na to, aby Karlu něco nepřejelo, nesežralo, nerozmačkalo nebo kupříkladu neupálilo.

…

Karla nad baristovými slovy přemýšlela celé odpoledne.

Od narození, které provázela spousta komplikací, ji doma přesvědčovali, že je zkrátka magnet na maléry, že se na ni přilepí veškerá smůla z okolí a ona tomu bezvýhradně věřila.

Ostatně všechno, co se jí celý život dělo, slova jejích blízkých jen potvrzovalo. Babička jí dokonce něžně říkávala „ty moje Karličko Smolničko“ a přitom jí zalepovala odřená kolena, trpělivě hledala ztracené panenky a vytahovala žihadla, když si ji vyhlédl sousedovic roj včel.

Zvykla si o sobě přemýšlet jako o Smolařce a nikdy ji nenapadlo, jestli tím nejde všem těm nehodám naproti.

V následujících dnech pozorovala svoje myšlenky a došlo jí, jak často uvažuje o všech katastrofických scénářích, ve kterých si sama sebe představuje a vlastně s nimi tak trochu už dopředu počítá.

„Minule jste měl možná pravdu,“ poznamenala Karla při další návštěvě kavárny.

Barista se na ni trochu zmateně podíval.

„Mám chuť říct, že já mám pravdu skoro vždycky, ale připomeňte mi, čeho se moje moudrost týkala tentokrát.“

Karla se zasmála a začala sem chodit ještě častěji než dřív.

…

Daniel si spokojeně promnul ruce.

S každou další návštěvou kavárny, při které Karla narazila na mladého baristu, si byl jistější, že tohle je ten pravý muž, který by se k jeho svěřence hodil.

Vypadalo to, že v hlavě to má celkem srovnané, dokázal Karlu rozesmát, přimět ji, aby se nebrala tak vážně a neviděla svět v černých barvách.

Zvykl si ji varovat, aby si neopařila pusu, když se s ním zapovídala a zapomněla, že šálek, který jí právě podal je moc horký.

A když Daniel viděl, jak tahá těžké přepravky s lahvemi, usoudil spokojeně, že fyzičku na to, aby mohl sem tam Karlu chytit, až se bude příště řítit ze schodů, taky má.

Samozřejmě ještě musí přesvědčit Amora, aby si přišel zastřílet, ale jak ty dva pozoroval, bude to jen taková kosmetická záležitost…

…

Karla si nepamatovala, kdy se naposledy cítila takhle spokojená.

V práci se jí pod ruce dostala knížka s názvem Dar vděčnosti.

…

Na to, jak nenápadně jí tuhle věc přihrál pod ruce, byl Daniel obzvlášť pyšný.

…

A ona si díky ní do deníku, který si psala už od dětství, začala každý den zapisovat, za co je vděčná. Při tom jí došlo, jak moc se vždycky soustředila na všechna ta malá i větší neštěstí, příkoří, problémy a nehody a úplně přehlížela to dobré, co v životě má.

Od její milované práce, až po každodenní maličkosti.

Příjemný telefonát s mámou, setkání se ségrou a neteřemi, které jí pokreslili sádru kytičkami, procházku podél řeky, kdy se od vody odráželo první teplejší jarní slunce, večerní chvilku s romantickou knížkou nebo návštěvu kavárny cestou z práce a kafe se srdíčkem nebo labutí od Jonáše…

To kafe, nebo spíš Jonáše, měla ve svém seznamu nejčastěji.

Kromě toho si každé ráno po probuzení pokoušela představovat, jak pohodový by její den mohl být, aniž by do svých představ zahrnovala všechny potenciální katastrofy jako dřív. Snažila se ignorovat černé kočky i havrany a s trochu sevřeným žaludkem dokonce poprvé za svůj dospělý život dobrovolně nastoupila do autobusu číslo třináct.

…

Daniel byl na svou svěřenku pyšný. Za těch pár týdnů ušla kus cesty, a ne že by pořád nemusel létat jako hadr na holi, aby ji ochránil před nejrůznějšími nástrahami, ale aspoň se přestala cyklit v přitahování si naprosto zbytečných nehod.

Jestli to tak půjde dál, ze smolařky se brzy promění v průměrně nešikovnou a neopatrnou osobu. A to už zdaleka tak život ohrožující není…

…

„Víš, čím jsem včera jela z města domů?“ zeptala se Karla vesele Jonáše, když si objednala tradiční latte a sedla si na stoličku u baru.

„Copak nám v rámci MHD zavedli koňský povozy, že jsi z toho tak vzrušená?“

„Třináctkou! A nic se mi v ní nestalo!“ rozhodila Karla rukama a sádrou přitom převrhla sklenici na dýška. Ta se rozletěla po dřevěné podlaze a Karla zrudla.

Jonáš se rozesmál.

„Hlavně teď nezačínej s žádnýma řečma o smůle! Střepy přece nosí štěstí, ne?“

Karla se začala omlouvat a pustila se do sbírání mincí i střepů. Jonáš si dřepnul vedle ní.

„Sakra,“ zaklel, když už byla podlaha zase téměř čistá.

„Ty ses pořezal?“ zeptala se Karla a chtělo se jí smát.

„Jo a na rozdíl od tebe mi to nepřijde k smíchu,“ odpověděl Jonáš, ale koutky mu cukaly.

„Promiň, já jen, že doteď jsem to vždycky byla já, pro koho každá rozbitá sklenička znamenala div ne amputaci prstů.“

Karla sáhla do kabelky pro kapesníčky a jeden opatrně přiložila na Jonášovu pořezanou dlaň.

„Bolí to?“ zeptala se potichu a ucítila, jak se jí srdce rozbušilo rychleji. Bylo to vlastně poprvé, kdy mezi sebou neměli dveře ani barový pult.

Jonáš vzdálenost mezi nimi ještě o kousek zkrátil, zvedl nezraněnou ruku a zastrčil Karle za ucho pramínek vlasů. Naklonil se blíž a Karla zatajila dech.

Vtom se dveře kavárny otevřely a dovnitř se smíchem vstoupila dvojice žen zabraných do hovoru.

…

Ale no tak! To nemohli jít jinam! Zasténal v duchu Daniel úplně stejně jako Karla a Jonáš.

…

Karla rychle ucouvla a pokusila se nemotorně usednout na barovou stoličku, která se jí za zády posunula, a kdyby ji Jonáš nezachytil, přistála by na zemi.

„Myslím, že za tohle tvoje smůla nemůže,“ zašeptal jí do ucha a Karle přejel lehkým vzrušením mráz po zádech. Měl pravdu, začervenala se a vrátila mu úsměv.

Daniel musel obdivovat Jonášovu vynalézavost a odvahu, když se mu podařilo vytáhnout Karlu na první rande právě v pátek třináctého.

A to by bylo, aby ji tenhle zážitek nepřesvědčil, že ani tenhle nejsmolnější den v roce nemusí znamenat jen neštěstí a katastrofy.

…

Ten večer si Karla do deníku napsala:

„Pátek třináctého je mým novým nejoblíbenějším dnem. Myslím, že jsem dokonale, bláznivě a šťastně zamilovaná…

Ale i kdyby nám to s Jonášem nevyšlo, konečně mám pocit, že nejsem jen chodící katastrofa a největší smolařka na světě. A za to mu budu navždycky vděčná…“

…

„Vidíš, Danieli, věděl jsem, že se o svou svěřenku dokážeš postarat,“ poznamenal archanděl Michael a tentokrát si Daniel nestěžoval.

Odpoledne, když se Karla s Jonášem sešli před knihovnou, požádal Amora, aby si na ně vystřelil. Když ale oba okřídlenci viděli jejich první něžný polibek, usoudili, že tady není žádné božské popostrčení potřeba. Ti dva si poradí úplně sami.

A co víc, Daniel věřil, že ta bláznivá, pověrčivá ženská je konečně na dobré cestě, aby víru ve svůj smolný život opravdu hodila za hlavu a naučila se k sobě přitahovat i něco pozitivního.

Michael měl nejspíš pravdu, byla to skvělá pracovní příležitost a on byl rád, že součástí Karlina příběhu může být právě on.