Jak si udělat pohodové Vánoce?

Věříte na vánoční kouzlo?

Já ano.

Pro někoho je skryté v biblickém příběhu, pro někoho v dárcích, pro někoho v dětských očích a pro mě třeba ve sváteční atmosféře sdílené s rodinou, kde jako by se zkoncentrovalo všechno to předvánoční dětské těšení se, radost, a hlavně láskyplná sounáležitost.

Bez stresu, spěchu, snahy oslňovat se velkými dary, zato se spoustou smíchu a tajných příprav na večerní překvapení pro děti.

To je pro mě ten největší dárek, ať si to zní jako sebevětší klišé.

Ale díky svým nejhorším dětským Vánocům umím něco tak „obyčejného“ s nesmírnou vděčností ocenit.

Bylo mi devět, Štědrý den nám taťka zpestřil jedním ze svých opileckých výstupů a o pár dní později, po mnohem děsivější scéně, jsme jednou v noci s maminkou a bráchou utekli. Pryč od taťky, z domu, ze školy, z města…

Od té doby jsem si postupně uzdravila pár svých vánočních traumátek a uvědomila si pár věcí, které mi pomáhají prožít Vánoce v souladu se sebou samou.

Co mi pomáhá?

Uvědomění si, že závěr roku sebou nese tmu a setkání s vlastními stíny.

Starý rok pomalu končí, slunečního světla je málo a člověka už celý adventní čas vede k ponoření se do sebe. A právě tam uvnitř každý nacházíme něco jiného a někdy je to, přiznejme si to, pěkný sajrajt…

Nenechat se strhnout k negativním myšlenkám je díky tomu docela dřina, ale mě (mimo jiné) funguje, prostě to přijmout, nebojovat, prožít si to a těšit se na jaro. 🙂

Nejen pro děti je pak báječná waldorfská tradice adventní spirály, kdy si spolu s dětmi za společného zpívání každý může dojít do středu spirálovité „cesty“ z chvojí, zapálit si svíčku a spojit se tak symbolicky se svým vnitřním světlem. Právě to vnitřní světlo totiž rozhání temnotu a stíny úplně nejlíp.

Nemít očekávání. Ideálně vůbec žádná!

Očekávání jsou vážně sviňa a čím větší, tím víc s námi jejich nenaplnění může zamávat. Snažit se o jejich eliminaci je tedy pro duševní klid skvělá taktika.

Není to úplně snadné, pustit představu dokonalých Vánoc, ale když je takové nečekám, můžou mě už jen příjemně překvapit.

Letošek byl na takový neočekávací trénink naprosto ideální.

Poprvé jsme nebyli na Vánoce doma, ale na pár dní jsme se přesunuli k našim. Neměla jsem představu, jaké to bude, nemalovala jsem si v duchu obrazy dokonalé pohody a atmosféry, řekla jsem si, že zkrátka všechno pouštím a pokusím se užít a prožít si všechno tak, jak to přijde…

Omezit návštěvy.

A teď jedna naše zcela praktická zásada.

Samotný Štědrý den trávíme s rodinou, v době adventu míváme velký vánoční večírek s širokým příbuzenstvem, ale potom už se snažíme nikam netrajdat a užíváme si čas jen spolu s mužem a dětmi.

Pro někoho jsou návštěvy tou pravou podstatou Vánoc, na kterou se nesmírně těší. Skvělé, jen do toho!

Ale když pak slýchám ty povzdechy svých známých, jak se jim nechce, jak zase musí všechny objíždět, jak by nejraději byli doma a měli chvíli klid… Mám pocit, že minimálně takové ty návštěvy z povinnosti by k Vánocům patřit neměly.

A k tomu stačí jen vlastní rozhodnutí. Mezi příbuznými možná nepopulární, ale copak je lednová návštěva o tolik horší? 😉

Přinést do Vánoc spoustu hravosti.

S dětmi to má člověk mnohem jednodušší, protože pro ně je hravost, těšení se a vánoční kouzlo ještě úplně přirozené.

Ale abych to u nás ještě trochu přiživila, patří u nás k adventnímu času vždycky nějaká ta bojovka, která nás doprovodí až ke Štědrému dni a protože má Maty na Silvestra narozeniny, střihneme si další bojovku většinou i během vánočních prázdnin.

Tím jsem vyčerpala ty nejdůležitější body, ke kterým ještě patří pár dalších věcí, které asi není třeba rozvádět. Zkrátka se snažím nechodit před Vánocemi do obchodních domů, omezit množství dárků, nestresovat se s velkým vánočním úklidem a pečením padesáti druhů cukroví, odpočívat a dopřávat si maličkosti, které mi dělají radost.

A jak tedy nakonec proběhly naše letošní Vánoce?

Tak předně, Vilík se naučil říkat krásné drnčivé R a spolu s nedávno vypadlým prvním zubem to znamená, že i z mého posledního mrňouska se stává velký kluk. 🙂

Nicméně, v domě mé maminky a druhého tatínka jsme se letos sešli s bráchou a skoro švagrovou a poprvé i s nejmladším členem naší velké smečky v podobě jejich malého skřítka.

Den předem jsme společně připravovali všechno, co ke Štědrému dni patří, děti pomáhaly, hrály na schovku i na playstationu a polemizovaly o tom, jestli (v rámci Vánoční detektivky) dokážeme Ježíška do zítřka najít a celé to bylo takové pohádkově idylické.

Samotný Štědrý den pak byl ve znamení oslav nalezení Ježíška, dumání Matyho, Amálky a Vilíka nad tím, jestli ten chlápek, co jsme ho nedávno potkali a co měl klobouk a černý kabát, mohl být detektiv Korniel, který Ježíška v adventní detektivce nakonec vypátral a taky tajných příprav.

Děti totiž po příjezdu k našim s (pro mě až) překvapivým nadšením ozdobily velký fíkus v květináči, jelikož jim bylo řečeno, že jiný stromeček letos není.

A zatímco se odpoledne proháněly na hřišti, naše dospělácká četa složená z pomocné ruky (mě) a dvou úžasných vzájemně se doplňujících a hecujících estétů (druhého tatínka a skoro švagrové), jejichž nuance v posouvání a vycentrovávání stromečku, řetězu, světýlek a zlatých koulí, jsem už po čase nebyla schopná postřehnout, připravila nahoře v ateliéru zlatý hřeb večera.

Pak už nezbývalo než usmažit kapra, prostřít stůl, převléknout se do svátečního a usadit se u stolu.

Mimochodem, taky si pamatujete, jak se vám jako dětem zdála celá večeře nekonečná a jak jste trpěli, když si někdo z dospělých chtěl ještě přidat?

Nicméně dětské utrpení netrvalo dlouho a všichni se seřadili na zápraží, aby mohli vyhlížet Ježíška.

Amálka pečlivě ohlídala, že nikdo nezůstal podezřele pozadu a pak už jsme jen tiše čekali…

Ozvalo se zvonění zvonečku.

Děti se nahrnuly do kuchyně k fíkusu… A tam nic.

Naštěstí se vzápětí ozvalo zvonění další, Maty prohlásil, že se to ozývá shora a ruku v ruce s Vilim a Amálkou v závěsu vyrazili za zvukem.

Maty nedávno řekl: „Já na kouzla věřím, ale vím, že neexistujou.“

Čímž krásně vystihl i to, jak to máme s Ježíškem. Naše děti na něj věří, protože chtějí. Vědí, že dárky si dáváme i mezi sebou, ale kouzelné objevení se dárků pod stromečkem je pro ně stejně vždycky netrpělivě očekávaný moment, který pak rády zpětně rozebírají a vytvářejí konspirační teorie o Ježíškovi, vánočních skřítcích, andělech a podivném zdržení někoho z rodiny.

Ale letos nikdo při vyhlížení nechyběl, zvoneček zvonil sám a nahoře v ateliéru, kde ještě dopoledne bylo prázdno, stál najednou velký ozdobený strom.

Letos se nám tedy vydařil luxusní wow efekt!

A pak už nic nebránilo vypuknutí několikahodinového rozbalování, doprovázeného Viliho úžasným a bezprostředním nadšením ze všech dárků, včetně těch, které dostal někdo jiný.

Tyhle Vánoce zkrátka stály za to.

Teď už jsme zase zpátky doma. Maty postavil šíleně složitou lego stíhačku, Ami si ušila plyšového jednorožce a Vili obourává všechny rohy svým autem na ovládání.

Dárky udělaly radost a ta největší přání byla splněna.

Ale mě nejvíc potěšilo, když mi Matýsek večer řekl: „To byly asi ty nejlepší Vánoce, protože jsme byli u babičky celá rodina spolu… A taky proto, že už si nemusím na tu legovou stíhačku šetřit!“

Doufám tedy, že i vy jste měli Vánoce právě takové, jaké jste si je přáli a máte-li nějaké vlastní tipy pro pohodové svátky, budu ráda za sdílení! 🙂