Můžou ještě děti zažívat divoké a dobrodružné dětství?

Slyším ze zahrady podivné zvuky, odkládám vařečku a otevírám dveře. Tam se mi naskytne vskutku mile nemilý pohled. Starostlivá Amálka na jedné straně, povzbuzující Maty na druhé straně a Vili s obličejem od krve uprostřed!

Matka, beroucí do náručí krvavého benjamínka: „Co se stalo???“

Vili, nečekaně klidný na to, že na čele mu raší boule a na bundu odkapává červená z rozraženého rtu:

„Spad jsem…“

Obracím se na své starší ratolesti doufajíc, že z nich vymámím podrobnější verzi.

Maty: „No, víš mamko, ona nešla otevřít branka vzadu na zahradě a Amče a Vildovi se nechtělo jít celou tu cestu okolo hřbitova a hřiště…“

Ami: „Ale Máťovi taky ne! A tak vymyslel zkratku přes hřbitov…“

Maty: „Ale neboj mamko, nehráli jsme si tam, jen jsme se chtěli potichu proplížit…“

Ami: „Jenže Vili, když skákal ze hřbitovní zdi, tak dole nějak zakopnul…“

Maty: „A spadnul tak trochu obličejem na hrob…“

Vili: „Jo. A odteď nemám lád hloby!“

Taková klasická historka z našeho vesnického života…

Z dětí nám tu zkrátka rostou samostatní průzkumníci a já mám vlastně radost, že tomu krásnému, lehce divokému a dobrodružnému dětství ani v dnešní době ještě tak úplně neodzvonilo. Ačkoli, bez té krve bych se samozřejmě obešla.

Ale je to opravdu tak? Můžou dnešní děti zažívat stejně divoké dětství jako naše generace?

Když si vzpomenu sama na sebe, kterak jsme trávili velkou část prázdnin s bratránkem a sestřenicí u našeho taťky, který většinu času vůbec netušil, kde jsme, a že se třeba právě plavíme na vratkém voru někde uprostřed rybníka nebo prolézáme kanály pod silnicí, jsem mu za to vlastně neskutečně vděčná.

Na druhou stranu, když si představím, že naše děti provádějí něco podobného, trochu mě z toho jímá hrůza, protože hodnoceno zpětně mou dospěláckou optikou, občas jsme prováděli fakt šílené věci a je div, že jsme všichni čtyři přežili a krev tekla jen občas.

Přesto mě mrzí, že dnes děti mají stále méně příležitostí zažívat něco podobného, zvlášť ve městech.

Vlastně potom ani není divu, že se raději uchylují k elektronickým hračkám a hrám ve virtuální realitě, protože když už je rodiče pustí, a oni vyběhnou ven, většinou tam na ně nečeká žádná parta kamarádů, všichni jsou totiž na kroužcích a jejich režim podléhá rozvrhu od rána do večera.

Ale kde je volnost a prostor pro objevování světa na vlastní pěst? Kde je čas na prachobyčejnou nudu, ze které často vznikají ty nejlepší nápady?

Sama v tomhle směru stále hledám tu správnou rovnováhu.

Rovnováhu mezi tím, abych nenechávala děti úplně napospas osudu a zároveň tím, abych neměla tendenci být jim neustále za zády a organizovat jim veškeré aktivity.

Obzvláště s tím, jak rostou cítím, že potřebují stále víc času, kdy nejsou pod neustálým dohledem, kdy mohou zakoušet svobodu a samy testovat svoje hranice, řešit vzájemné konflikty, lézt na stromy, brodit se potokem a dělat věci, o kterých bych možná raději ani nevěděla…

A tak mají naše děti minimum kroužků, v naší škole pojímáme odpolední družinu jako čas pro volnou hru a trávíme ji prakticky celou venku, když mají děti chuť jít ven samy, snažím se je v tom podporovat a nebrzdit je svými strachy o jejich bezpečí a na společných výletech a procházkách je mým cílem co nejméně zasahovat a být s nimi víc jako tichý pozorovatel nebo parťak, než jako autorita, která stále prudí výkřiky typu: „Tam nelez, spadneš! Dávej pozor! Opatrně s tou větví! Nenamoč si boty! Neumaž si kalhoty! Neroztrhni si triko!…“

Jistě, občas potom přijdou s prodřenými koleny nebo rozbitou pusou, ale kupříkladu já rozhodně nebyla jiná, a beru to tak, že to k dětství zkrátka patří.

Máte to podobně? Nebo se na dětství díváte spíš z hlediska bezpečnosti a co největšího snížení rizik?

V každém případě budu ráda, když se o svůj názor třeba v komentáři podělíte a na závěr tu mám 3 tipy, jak dětem trochu toho dobrodružství dopřát nebo je v jeho nalézání a prožívání podpořit, i když bydlíte třeba ve městě a děti se úplně samotné ven pustit bojíte.

Co funguje u nás?

1. „Neorganizované“ výlety

Přijde mi, že na výlety a procházky se často chodí za nějakým cílem, hernou, hřištěm či jiným animačním programem. Jasně, to je fajn, ale co takhle jít občas prostě „jen“ do lesa…

Tam děti vypustit a nechat je být. Nehonit je, že už musíme jít dál, nebo nestihneme tu prohlídku hradu. Netlačit na ně, že už nás to na jednom místě nebaví a chceme se posunout.

Zkuste si zamknout pusu na zámek a reagovat jen na přímé dotazy, ale jinak nezasahovat.

Já sama žasnu, jak se při našich toulkách dětská fantazie rozehraje…

2. Nuda

Nechat děti napospas nudě, to se v dnešní době snadných a rychlých řešení v podobě tabletů a celodenního přísunu pohádek na déčku, jeví vlastně zbytečné. A pro rodiče občas i náročnější, protože hláška: „Mamí, já se nudím, co mám dělat?“ opakovaná vytrvale každé dvě minuty, dokáže člověka docela vyprudit.

Nicméně, alespoň jednou za čas se vyplatí vytrvat, nevymýšlet spásný program a nechat zkrátka děti, aby samy přišly na to, co by mohly dělat.

Z nudy se často rodí ty nejlepší nápady a byla by škoda o ně děti připravit.

3. Bojovky

Jsou dny, kdy se dětem nikam nechce nebo jsou se skupinou kamarádů a potřebují trochu popostrčit, aby se jejich nuda nepřetavila v činnost veskrze destruktivní, případně chvíle, kdy máme chuť dopřát si trochu společného dobrodružství a přesně to jsou okamžiky, kdy přicházejí na řadu bojovky, stopovačky a honby za pokladem.

Můžou děti inspirovat spíš k hraní živých her než těch virtuálních, motivovat je třeba na delší túře k postupu vpřed a celkově jim pomoci rozehrát fantazii a při luštění třeba procvičit i mozek.

Bojovky si snadno připravíte samy, nebo můžete využít některou z těch našich 😉