Když život píše nečekaně bolavou kapitolu…

Dnes to bude trochu osobnější, a ne úplně veselé psaní…

Ale jelikož se moje práce a bojovky vždycky hodně těsně proplétaly s naším rodinným životem, který pro mě byl zdrojem inspirace a pohody, mám potřebu udělat tuhle pomyslnou tečku i tady s vámi.

Na začátku září se totiž přihodilo něco, co obrátilo život mě i dětí vzhůru nohama.

Muž se, pro nás naprosto nečekaně, rozhodl jít svou vlastní cestou a začít novou kapitolu s někým jiným, zatímco já zůstávám s dětmi sama…

Snažím se připomínat si, že ať se děje cokoliv, pořád jsme rodiče těch nejbáječnějších dětí, které jsme si jen mohli přát, pořád za sebou máme skoro 20 let společných vzpomínek a krásných okamžiků, a i když je to teď nesmírně těžké a bolavé, dělám maximum proto, abych v sobě neživila zlobu a zášť, ale uchovala si v sobě to dobré.

Kvůli dětem, i kvůli sobě.

Zatím je to ale velká horská dráha emocí, se kterými si ne vždy vím rady, a i když bych si moc přála „utopit“ žal ve své kreativní práci, moc mi to upřímně řečeno nejde. Vždycky jsem se snažila tvořit hry a jejich příběhy tak, aby v nich byla radost, povzbuzení, naděje…

Ale to je teď i pro mě tak trochu nedostatkové zboží.

Věřím však, že v sobě časem zase tuhle radost z tvoření a psaní najdu, že zase přijde čas, kdy se budu víc smát než brečet, a že Bojovky s příběhem znovu ožijí a budou bavit mě i vás.

Zatím vám moc děkuji za přízeň a přeji co nejpohodovější podzimní dny!