Tradice narozeninových výletů aneb Matyho patnáctiny v Anglii

Jak vznikla naše narozeninová tradice?

Aby měly děti oba rodiče každý jen sám pro sebe na delší čas než pár hodin, to se u nás se třemi dětmi stává velmi zřídka.

Ale tak trochu náhodou nám vznikla tradice spojená s jejich desátými narozeninami…

Maty tenkrát dostal vstupenky na putovní výstavu NASA a k tomu celý víkend v Praze jen s rodiči. Chodili jsme kam chtěl, jedli jsme, kde chtěl, dělali jsme, co chtěl. Žádné přizpůsobování se sourozencům. Žádné dohady.

Po návratu Ami s Vildou prohlásili, že až jim bude deset, chtějí taky vyrazit jen s maminkou a tatínkem!

A tradice byla na světě.

Amálka pak dostala lístky na Labutí jezero, Vilda vstupenky na slavistický fotbalový stadion, a zbytek víkendu byl opět v jejich režii.

Když se pak přiblížily Matyho patnáctiny, říkala jsem si, že tenhle milník bychom mohli zase oslavit výletem jen ve třech.

Nenápadně jsem vyzjistila u našeho prvorozeného, zda by o to stál, a mohli jsme začít plánovat, tentokrát už v trochu odvážnějším měřítku.

Vymyslela jsem totiž pro Matyho výlet do Imperial War Museum v Duxfordu, největšího leteckého muzea v Evropě, o kterém básnil jeho kamarád a Matese pro tohle místo totálně nadchl.

A tak jsme odletěli jen ve třech na prodloužený víkend do Anglie!

Cambridge

Ubytování v Londýně jsme nakonec zavrhli a rozhodli se, že ty tři noci, co v Anglii máme, strávíme v Cambridge, z něhož se do Duxfordu, našeho hlavního cíle, dostaneme nejsnáze.

Proto jsme si taky vybrali letiště Stansted, které je ke Cambridge nejblíž (cca 45 km), dá se z něj dostat i vlakem, ale my jsme nakonec zvolili kvůli úspoře času Uber.

(Nízkonákladové aerolinky, jako jsou Ryanair nebo Wizz Air, totiž zpravidla nelétají na hlavní letiště v Londýně, což jsou Heathrow nebo Gatwick, ale do menších letišť v okolí, jako je Stansted, Luton nebo Southend.)

Ubytování jsme si našli přes Booking kousek od centra, abychom tam pěšky mohli snadno vyrazit na procházku a pro nás tři byla tahle garsonka naprosto dostačující. V tradičních pěti už by to s hledáním cenově přijatelného ubytování bylo kapku horší.

Každopádně Cambridge je okouzlující město plné studentů, cyklistů a samozřejmě univerzitních kolejí, které Matyho moc nebraly, ale já nad nimi obdivem vzdychala celkem intenzivně. Studovat tady, to musí být úžasná zkušenost. Člověk tu přímo kráčí ve stopách historie…

Určitě proto stojí za to alespoň jednu z kolejí navštívit.

My jsme byli v St John’s College,  která je známá svým ikonickým Mostem vzdechů a nádhernými nádvořími.

Kdybychom ale měli čas (a hlavně kdyby o to Maty stál, což bohužel pro mě nestál :-), podívala bych se ráda i do King’s College, kde se nachází krásná gotická kaple.

A taky do Trinity College, což je největší kolej v Cambridge a je známá krásnými zahradami a tím, že tu studoval třeba Isaac Newton.

Ale i bez vstupenek si u Triniti College můžete prohlédnout starou jabloň, která je prý potomkem stromu, pod nímž údajně Newton přišel na myšlenku zákona o gravitaci.

Populární jsou tu také projížďky na pramicích po řece Cam, během kterých si můžete prohlédnout univerzitní koleje z jiné perspektivy, nicméně s lodičkami mě poslali do háje oba kluci, takže jsem měla smůlu. 🙂

Imperial War Museum Duxford

Do muzea se dá z Cambridge dostat autobusem, my ale opět volili Uber a už čtvrt hodiny před otevíračkou jsme stepovali (Maty nedočkavostí a já zimou 🙂 ) před vchodem.

Vstupenky jsem kupovala online, ale teď na jaře tu nebylo až takové množství lidí a nebyl by problém koupit je ani na místě. Ovšem v letní sezóně možná bude lepší objednat si je s předstihem.

Každopádně pro nadšence do letadel nebo válečné historie je to tu vskutku ráj a Mates byl naprosto v sedmém nebi. A já, ač letadla nikterak nemusím, jsem si užívala, že se můžu nechat pozvat do Matyho světa a musela jsem obdivovat, kolik toho o jednotlivých letounech ví…

Ovšem tenhle mateřský altruismus mi vydržel zhruba první hodinu, možná dvě. Ty další čtyři už jsem snila o teplém místečku někde v kavárně, kde bych vytáhla čtečku, namísto objevování kouzla nekonečného množství hangárů.

Nicméně muzeum je vskutku velkolepé, je tu spousta interaktivních prvků, krásné dětské hřiště, a kdyby mě letadla aspoň trochu zajímala, určitě bych byla taky nadšená. 🙂

Centrum historie výpočetní techniky

Tohle muzeum zaměřené na počítače jsem našla jako další variantu programu, která by se našemu patnáctiletému nerdovi mohla líbit.

A trefila jsem se!

Jen tedy, jestli mi šest hodin mezi letadly přišlo dlouhých, tak ty čtyři hodiny mezi počítači byly čistým utrpením a jen síla mé mateřské lásky mě přiměla vytrvat a nezběhnout. 🙂

Ovšem zase, pro nadšence do technologií je to tu naprosto skvělé.

Maty s mužem strávili minimálně první hodinu v místnosti nazvané 80´s classroom, kde si sedli k „prehistorickým“ počítačům a s obrovským nadšením se tu „bavili“ tím, že psali jednoduché programy typu: vypiš čísla od 1 do 100.

Ačkoli v mém vesmíru na tom nic zábavného není, měla jsem radost za ně. (Hlavně, když už jsme konečně odcházeli…).

Hlavní místnost muzea je pak plná technických artefaktů a taky starých herních automatů, kde si můžete zahrát třeba hada nebo klasiku jakou je pac-man. Pokochat se sbírkou telefonů a najít mezi nimi ten váš první (tedy pokud patříte mezi mileniály, kteří svou mobilní historii začínali starou Nokií). A dozvědět se něco o osobnostech, které u vzniku toho všeho stáli.

Pro milovníky technologií a počítačů tedy muzeum vřele doporučuju a vám ostatním radím, utečte, dokud je čas! 🙂

Anglická snídaně i odpolední čaj

Na Matyho seznamu věcí, co by si chtěl v Anglii užít, nesměla chybět pořádná anglická snídaně. My se na ni stavili v restauraci Scott’s All Day, kterou jsme měli po cestě do počítačového muzea.

Pak taky tradiční fish and chips.

A já přidala ještě můj vysněný afternoon tea. Vždycky jsem o tom četla v knížkách z anglického prostředí a toužila si to vyzkoušet. Konvička čaje a k tomu etažér se zákusky, malinkými sendviči a scones (sladkými bulkami) s clotted cream (něco mezi máslem a sladkou smetanou). Naštěstí, když jde o jídlo, dá se Mates přesvědčit celkem snadno, a tak jsem našla kavárnu Fitzbillies, kde mají celou tuhle odpolední svačinku s čajem v nabídce. A musím říct, že moje očekávání bylo naplněno.

Nicméně celkově je jídlo v Anglii celkem drahá záležitost, a to přepočítávání z liber v restauracích trochu bolí.

V každém případě, my jsme si náš výlet jen ve třech nesmírně užili a já jsem vděčná, že i pro Matyho má ten společný čas a zážitky větší hodnotu než hmotné dárky. 🙂

Věřím, že na tuhle anglickou jízdu budeme vzpomínat už napořád…

PS: Pokud taky zvažujete cestu do Británie, tak nezapomeňte, že se teď od dubna mění podmínky pro vstup do země a bude potřeba registrovat se v systému ETA (Electronic Travel Authorisation)!