S Karkulkou na cestách aneb Roadtrip po Chorvatsku a Slovinsku

Máte rádi cestopisy nebo jste zkrátka jen zvědaví, jak taková 16 dní trvající cesta v dodávce se třemi dětmi probíhá?

Pokud jste sledovali moje každodenní příspěvky na Instagramu nebo Facebooku, už vlastně všechno víte. Nicméně slíbila jsem, že doplním pár praktických informací, jako třeba odkazy na kempy, ve kterých jsme spali, a dám všechno pěkně pohromadě k dispozici.

Takže, tady to máte! 🙂

Naši cestu hezky den po dni, se vším báječným i těmi několika krizemi, se spoustou fotek, odkazem na mapu naší trasy, kterou mi naklikal muž a touhou inspirovat vás, pokud o podobné cestě také přemýšlíte…

1. den – Dobrodružství začíná

Na letní výpravu s mužem přestavěnou dodávkou Karkulkou vyrážíme už šestým rokem, ale i přesto máme jednu premiéru.

Poprvé jsme totiž skutečně vyrazili v den, který jsme si dopředu stanovili!

Dřív se naše zpoždění pohybovalo mezi 1 a 7 dny. A mohla za něj pestrá paleta příčin, od nedodělané vestavby, přes poruchy Karkulky až po můj loňský covid.

O to větší nadšení z našeho odjezdu, opožděného oproti „plánu“ o pouhé 2 hodiny, letos v naší posádce panuje.

A pokud by vás zajímalo, kam míříme, tak popravdě řečeno ještě úplně jasno nemáme a nejspíš se rozhodneme zítra u snídaně podle předpovědi počasí. Ale mame 2 horké kandidáty…

Zatím jsme s Karkulkou brázdili Česko, Slovensko, Francii a 2x pobřeží Polska. Tak uvidíme, kam nás to zavane letos…

Nicméně věřím a doufám, že to opět bude kouzelné dobrodružství, kterému se sice zdráhám říkat dovolená, ale na které se každý rok všichni těšíme a s radostí na něj vzpomínáme.

Kde jsme spali?

Z let minulých máme na Moravě ověřené místo nalezené přes aplikaci Park4night. Je v Pasohlávkách u přehrady Nové mlýny a jedná se vlastně o ulici vystavěnou mezi poli, původně pro novou zástavbu, která dosud nevznikla. Obytňáků je tu vždycky vícero, vybavení žádné.

2. den – Rodinná „porada“ a cesta na Plitvice

Ranní rodinná rada na téma: Do jaké země nakonec zamíříme, probíhala asi takto…

Ami, která není zrovna ranní ptáče (nejspíš po mamince), pokračovala ve spánku s hlavou na stole, Vili se s nadšením z tak netradiční snídaně cpal řízky z domova a nespíš nás vůbec nevnímal, Maty byl po většinu času myšlenkami jinde a já se jako obvykle nemohla rozhodnout.

Takže nakonec se porady aktivně účastnil prakticky jen muž, který si svůj návrh odprezentoval, odhlasoval i schválil a my se mohli vydat na cestu. (Porada je autenticky zachycena na následujícím snímku.)

Původně mělo být naší první zastávkou Slovinsko, ale mužova aplikace na počasí (ve kterou sice po minulých zkušenostech nemám velkou důvěru, ale co kdyby měla výjimečně pravdu) hlásí, že tam teď bude týden pršet a bouřit.

Proto jsme jako první destinaci zvolili Chorvatsko, kde na slunci přečkáme slovinské deště, a Slovinsko si dáme ve druhé půlce výpravy (doufajíc, že to už nám to mužova aplikace posvětí).

Dnešek byl proto veskrze přesunovým dnem plným pojídání domácích zásob řízků, šneků a perníku, nanuků na benzínkách a vyfoukaných uší z otevřených okýnek, protože Karkulka nemá klimatizaci.

Můj předpovídač počasí sice na zítřek hlásí déšť a bouřku i tady, ale muž se tímto konstatováním cítí být uražen, a tak nezbývá než doufat, že pravdu má náčelník, aby z toho nebylo nějaké mrzení…

Kde jsme spali?

V Chorvatsku je kempování na divoko problematické, takže jsme si raději namátkou vybrali kemp Camping Plitvice, který se zdál být Plitvicím nejblíž. Byla už tma, takže jsme hlavně doufali, že bude místo a nic moc dalšího jsme neřešili. Bylo proto příjemným překvapením, že kemp měl bazén a taky nabízel dopravu do parku a zpět.

Tím, že nepotřebujeme přípojku na vodu ani elektřinu a jsme dost nenároční, stačil nám výrazně levnější plácek bez vyznačených parcel. S vyššími nároky bychom se bez předchozí rezervace do kempu nevešli.

3. den – Deštivé ráno a výlet na Plitvická jezera

Ráno nás místo mužem avizovaného slunce vzbudila mnou avizovaná bouřka, což naštěstí náladou posádky nikterak citelně neotřáslo.

Naopak, všechny trochu škodolibě potěšilo, že mají zase o důvod víc si z náčelníka a jeho aplikace na počasí utahovat.

Naštěstí se však nedlouho poté, co jsme se z kempu přesunuli na Plitvická jezera vyčasilo, a nás čekal den plný pohádkových výhledů.

Jezera, vodopády, kaskády, skály a hlavně ty barvy…

Nad těmi jsem se mohla urozplývat a kupodivu ani děti za mými nadšenými projevy nezůstávaly pozadu. (Na rozdíl od muže, který bývá nadšený hlavně vnitřně. 🙂

Ale zase je mu nutné přičíst ke cti, že naše okouzlení předvídal, a tak máme rovnou dvoudenní vstupenky a v ochání nad zázraky místní přírody budeme pokračovat i zítra!

Vstupenky na Plitvice

Plitvice jsou opravdu hodně exponované místo a vstupenky je proto fajn objednat dopředu, alespoň den, dva. My koupili online TADY. Vstupenky si vybíráte na konkrétní čas a máte hodinu od daného času na to, abyste do parku vstoupili. My si pořídili vstupenky dvoudenní a druhý den už pak můžete jít kdykoli a bez ohledu na čas předchozího dne.

Kde jsme spali?

Stále v Camping Plitvice.

4. den – Druhý výlet na Plitvice a přesun k moři

Za dnešek jsme toho stihli nezvykle mnoho, tak se nejspíš není čemu divit, že k večeru dorazila lehká krize.

Den jsme zahájili v bazénu v kempu, zabalili Karkulku, podruhé navštívili Plitvická jezera a prošli si jejich druhou půlku, stavili se na nákup, dojeli k moři, objevili maličký kemp na pobřeží a den zakončili opět koupáním, tentokrát na pláži při západu slunce.

Na první pohled naprostá idylka.

Při pohledu zblízka už to zdaleka tak růžové není. Mladší dva potomci totiž dnes hráli první ligu v soutěži provokování (sebe navzájem i okolí), na muže padla únava a zamlklost (značící ne úplně dobrou náladu) a já jsem naopak hlasitě netrpělivá a protivná (což nejspíš značí příchod největšího nepřítele pohodové dovolené, obávaný PMS).

Pokud jste tedy v uplynulých dnech z fotek získali dojem, že byste tu chtěli být s námi, můžu vás ujistit, že dnes k večeru byste o to rozhodně nestáli!

PS: Hodně se ptáte, jestli jsou Plitvice opravdu tak prázdné, jak to vypadá z fotek. Tak nejsou! Je tam místy opravdu šíleně moc lidí a místy zase téměř prázdno. Ale já se lidí na fotkách snažím spíš nemít…

Kde jsme spali?

Opět neplánovaně se nám povedlo najít maličky kemp Haus Niko – Camp Bunica přímo u moře. Je to vlastně jen jedna ulička k moři a podél ní místa na stany nebo obytňáky, ale člověk má pocit, že kempuje v kouzelně zarostlé zahradě, o kterou se stará výřečná starší paní. Platit je nutné hotově.

5. den – Trajektem na Cres a ještě dál

Pamatujíc na večerní krizi, rozhodli jsme se ranní dobrou náladu podpořit všemi myslitelnými prostředky.

Hned po probuzení jsme proto zamířili místo do umývárek k moři, zaplavali si, nasbírali 2 tuny kamínků na zatím prázdné pláži a protože jsem matka roku, hecla jsem se a hodinu u Karkulky smažila hromadu palačinek k snídani.

Ale vyplatilo se.

Posádka setrvala v dobrém rozmaru až do večera.

A to i přes vedro, přesuny autem, nákup, čekání na trajekt a lazaně v Cresu u přístavu, které „nechutnaj jako normální lazaně!“

Z Cresu jsme se pak přesunuli na ostrov Lošinj do kempu Čikat, kde jsme hodlali strávit pár dní, ale po zjištění, jak obří a narvaný je, to možná ještě zítra přehodnotíme.

Nicméně vlny, ty jsme tu vychytali fantastické a řádili jsme v nich s dětmi až do tmy, takže kdo ví, možná tu kvůli nim přeci jen zůstanem…

Kde jsme spali?

V kempu Čikat, který jsme vybrali hlavně proto, že je směrem na otevřené moře a vzhledem k jeho velikosti jsme si říkali, že by mohli mít místo.

Nicméně stejně jako v Plitvicích jsme z důvodu zaplněnosti byli umístění na plácek bez přípojek a vyhrazených parcel, což nám ale ve výsledku vyhovovalo, protože tam bylo mnohem méně lidí než v ostatních kempových částech.

Podobné kempy moc nemusím, jsou vlastně jako takové malé městečko se vší vybaveností, od restaurací, přes obchod až po aquapark, ale na nás je tu zkrátka hodně lidí a málo divočiny.

6. den – Dovolenkový den na ostrově Lošinj

Konečně den, který by se dal nazvat skutečně dovolenkovým.

Žádné přejezdy, hledání místa na spaní ani stres, děti prudící se jen snesitelně…

Místo toho dlouhá snídaně, moře, seznámení dětí se šnorchlováním, do kterého se všichni tři zamilovali tak moc, že s hlavou pod vodou strávili dlouhé hodiny, pozdní oběd u Karkulky, bazén s tobogány, u něhož jsem si konečně mohla otevřít knížku, protože jsem nemusela hlídkovat, jestli některé z dětí nesmetla vlna na skálu, a nakonec piknik s pizzou na pláži při západu slunce…

Omlouvám se, ale dnes pro vás nemám žádné zákulisní krizové situace, dnes to byla vážně téměř idylka. Tedy taková, jaká jen s dětmi v dodávce může být.

Ale nezoufejte, naše cesta ještě zdaleka nekončí…

Kde jsme spali?

Stále kemp Čikat.

7. den – Horký Lošinj a večeře ve městě

V noci bylo takové horko a dusno, že náš spánek byl všelijaký, jen ne pohodlný, osvěžující a dlouhý.

A ráno jsme podle toho všichni vypadali…

Děti zpruzené, já rozlámaná a muž brblající, že už tady toho má po krk, a proč jako nemůžeme jezdit v létě třeba do Norska!

Ale pak jsme našli můj dnešní kousek ráje.

Mikro plážičku s minimem lidí, vlnami, útesy na šnorchlování, kapkou stínu a úžasně modrou vodou.

Muž se sice ještě chvíli rozčiloval, že kameny jsou moc tvrdé, skály nedostatečně pohodlné a včerejší (přeplněná a stejně kamenná) pláž v kempu byla lepší, ale nakonec taky roztál.

A tak konečně došlo i na pohodu, koupání, knížku, piknik a zjištění, že dlouhé šnorchlování ve vlnách na mě má stejný účinek jako zběsilá jízda autem v serpentýnách.

Začínám tedy zvažovat, že kromě auta, autobusu, letadla a lodě, začnu zobat Kinedril i před tím než vlezu do moře.

Při západu slunce jsme pak vyrazili pokorzovat do města Mali Lošinj s přístavem plným luxusních jachet a stejně luxusní večeří v ceně našeho běžného týdenního nákupu.

Zbytek cesty s Karkulkou tak budeme nejspíš o chlebu a vodě. Ale můžeme se utěšovat vzpomínkou na výborné kalamáry, za které jsme dali všechnu hotovost, protože když zaplatíte cash, máte 20 % slevu, a to se vyplatí!

Jen nám pak nezbyla eura na vláček, a tak jsme museli vynaložit značné úsilí na motivování potomstva k noční procházce zpět do kempu…

Ale došli jsme a s Amálkou si můžeme zapsat do deníčků další den plný dobrodružství…

Kde jsme spali?

Třetí a poslední noc v kempu Čikat.

8. den – Přichází bouře, padají stromy

Ráno ještě nic nenasvědčovalo tomu, že by měl den skončit celkem dramaticky.

Zašli jsme si pro snídani, vykoupat se, zabalit Karkulku a vydali jsme se do městečka Veli Lošinj s tím, že si zkusíme booknout projížďku lodí s cílem zahlédnout delfíny a pak se přesuneme do dalšího kempu.

Jenže v defíním centru nám sdělili, že kvůli počasí se teď pár dní vyplouvat nebude. Mrkli jsme tedy na mužovu aplikaci a předpověď nás trochu vyděsila.

Dešťové přeháňky jsou s Karkulkou v pohodě, ale to, co se na nás hnalo, vypadalo o poznání hůř.

Sedli jsme si tedy v přístavu na zmrzlinu a muž nadhodil, že bychom si měli na dvě noci najít ubytování. Pro jistotu.

Na Bookingu jsme měli štěstí a našli jsme v podstatě jediný volný apartmán v přijatelné cenové relaci.

Když jsme se nastěhovali, říkala jsem si, jestli ty naše obavy a opatření nejsou přehnané, ale během půl hodiny se venku rozpoutal bouřkový mordor, a jakmile jsme zaslechli praskot a ránu a uviděli těsně u apartmánu spadlou borovici, začala jsem být za mužovu starostlivost vděčná.

Vili se rozbrečel z obavy, že na nás spadne další strom a všichni jsme si představili, jaké by to teď asi bylo v Karkulce…

Očekávaný karkulkovský rozpočet jsme tak sice trochu překročili, ale za ten klid na duši to stálo.

Kde jsme spali?

Na dvě noci jsme si bookli apartmán u hotelu Punta v městečku Veli Lošinj.

9. den – Trocha rozmazlování

Apartmán nám po týdnu v Karkulce přijde neskutečně velký a plný luxusních možností, jako je záchod, sprcha a plnohodnotná velká postel pro každého.

Na druhou stranu se mi trochu stýská po tom celodenním kontaktu s venkovním prostorem…

Nicméně počasí se po noční bouřce nečekaně vybralo a po snídani na balkoně jsme se tak vyrazili vykoupat k moři a pak do městečka Veli Lošinj na zmrzlinu a nakonec i do bazénu patřícího hotelu, pod nějž spadal náš apartmán.

Včerejší stres si však s večerem začal vybírat svou daň a emoce nabraly výbušnějšího rázu. Jak u dětí, tak u nás dospělých.

Muž se navíc začal cítit mizerně i fyzicky…

A tak došlo na krizový plán v podobě prázdné hotelové sauny (kdo by do ní taky v tom vedru chodil) a relaxační půl hodinky ve dvou.

Pomohlo to. Zregenerovali jsme natolik, že jsme si s dětmi domluvili propustku do města.

Děti byly rády, že je chvíli nikam netaháme a užily si večer u filmu a my měli úžasné romantické rande v přístavu, s prossecem a dokonce i ohňostrojem na kopci, protože Chorvati slavili státní svátek.

Krátký pobyt v apartmánu jsme tak využili na maximum a zítra zase hurá do Karkulky.

Kde jsme spali?

Stále v apartmánu.

10. den – Na samotě u moře

Ráno jsme si řádně přispali a po dekadentní snídani v podobě tiramisu, které jsme dětem přinesli ze včerejšího rande (nic jiného se nám sehnat nepodařilo, protože státní svátek), jsme zahájili přesun do Karkulky.

Následoval nutný nákup, což je moje méně oblíbená součást života v Karkulce, neboť musím mnohem víc přemýšlet nad tím, jestli se nám to do auta vejde a jestli to všechny na následující dny zasytí.

Kluci ovšem jedí tak nevyzpytatelně (moc), že jídlo mizí přímo rychlostí světla a moje výpočty jsou většinou úplně mimo…

Odpoledne jsme objevili báječné lidíprosté místo mezi útesy, kde najednou nošení plavek působilo jako naprosto nadbytečný a nepohodlný výdobytek civilizace.

A strávili jsme tu krásných pár hodin, než se nám s večerem objevila za zády podezřele černá mračna, jejichž nebezpečnost však pro nedostatek mobilního signálu nebylo jak ověřit.

Pro jistotu jsme se ale stáhli ke Karkulce a dobře jsme udělali, jelikož během půl hodiny přišla další velká bouřka i s krupobitím, které v autě znělo celkem strašidelně.

I přesto jsme si v Karkulce užili pohodový čas, dali si večeři, zahráli Dobble, rozložili postele a s vděčností za to, že kolem sebe nemáme žádné vysoké stromy usnuli.

Kde jsme spali?

Koupat jsme se byli na konci ostrova, mezi skálami kousek od mola Mrtvaška a auto jsme nechali na parkovišti. Když nás tu večer tak trochu uvěznila bouřka, rozhodli jsme se risknout první chorvatskou noc na divoko a byla to paráda. Hlavně následující ráno s výhledem na moře…

11. den – Bez plavek a bez signálu

Poprvé jsme se ráno probudili s kouzelným výhledem na moře přímo „z postele“.

A tady, na konci ostrova, jsme stejně jako včera strávili většinu dne. Bez lidí, bez plavek, bez signálu a bez stresu.

Všichni jsme prolézali útesy a hledali kraby. Šnorchlovali a potápěli se pro mušle (to byla hlavně Matyho doména). Muž byl spokojen, protože není takové vedro a bez signálu ho nemůžou pronásledovat pracovní telefonáty. A já dokonce přečetla dalších pár kapitol z Kingovy bichle.

Později jsme se pak přesunuli zpět do civilizace a na počest našeho pravděpodobně posledního chorvatského večera si dopřáli výbornou rybí večeři v přístavu.

Jak konstatovaly děti „tohle byl vážně super den““

Ale teď už rychle spát, protože ráno nás čeká brzký budíček a výprava na moře…

Kde jsme spali?

Jelikož na brzké ráno jsme měli booknutou vyjížďku na delfíny, chtěli jsme být co nejblíž, a tak jsme přes noc zůstali na lesním parkovišti. Žádné obytňáky tam nebyli, ale my jako dodávka jsme celkem zapadli a neměli jsme problém.

12. den – Ranní zklamání a odpolední loučení

V 6 ráno budíček na lesním parkovišti nad městem Veli Lošinj, rychlá snídaně a honem dolů do přístavu na úvodní „proškolení“ k plavbě za delfíny.

Plavbě, která nakonec trvala zhruba čtvrt hodiny, protože velké vlny, které nám při adrenalinové jízdě člunem přišly tak vzrušující, byly nakonec důvodem, proč jsme to museli otočit a poněkud schlíple se vrátit do přístavu.

Zklamání jsme si šli odžít do první otevřené kavárny, nad kafem, kakaem, toasty a croissanty si hlavně mladší děti ještě trochu posmutnily, ale nejpozději u zmrzliny už to brali všichni s nadhledem.

Teď už nás na ostrově držela jen jedna poslední věc. Apoxyomen.

Na muzeum Apoxyomena jsem děti evidentně lákala tak přesvědčivě, když to vypadalo, že budeme potřebovat program na deštivý den, že ostrov odmítly opustit, dokud se tam nepodívame.

A zklamaní jsme nebyli.

Místy interaktivní a nesmírně vizuálně zajímavé muzeum je věnováno jediné věci.

Pozoruhodně zachovalé bronzové soše starořeckého atleta, která ležela 2000 let na dně moře, a jejíž nález byl tak velkou archeologickou a uměleckou senzací, že to po hostování v galeriích po celém světě dotáhla až na své vlastní muzeum.

Nicméně po tomto ojedinělém doteku kultury už nastal opravdu čas ostrovu Lošinj zamávat, vyrazit na trajekt a přesunout se na pevninu…

A kam dál?

To uvidíme ráno, až co řekne óóó mocné orákulum zvané mužova aplikace na počasí. 🙂

Kde jsme spali?

Mířili jsme do Slovinska k Piranu, ale rozhodli se přenocovat ještě v Chorvatsku, protože na Slovinské straně bylo až moc civilizace. Místo jsme našli podle aplikace Park4night, u hřbitova, a i když jsem byla trochu nervózní, abychom tu někomu nevadili, nikdo si nás nevšímal ani v noci, ani ráno, ačkoli na snídani jsme raději popojeli.

13. den – V Piranu, městě zázraků

Tohle byl nečekaně kouzelný den, plný malých zázraků.

Začalo to hned ráno, kdy jsme zjistili, že jsme spali pod středověkým chorvatsko-italským mestečkem Groznjan, plným kamenných domků, malých galerií, barevných okenic a rozkošných zákoutí.

Tahle příjemná překvapení, kdy náhodou narazíme na nějaké zajímavé místo mám na našem cestování moc ráda.

Po procházce následoval krátký přesun do Slovinska a pobřežního města Piran, přezdívaného slovinské Benátky, kde jsem se chtěla zastavit, ačkoli velká očekávání jsem neměla.

A možná právě proto se nakonec večer v Piranu stal tím nejmagičtějším zážitkem naší cesty…

Nakoukli jsme do uliček, zašli si k přístavu na večeři (mimochodem, ceny v restauracích jsou ve Slovinsku oproti Chorvatsku poloviční) a nakonec jsme se chtěli pokochat krásným západem slunce.

Stáli jsme u moře a vtom Maty vykřikl: „Tamhle byl delfín!“

Nejdřív jsme se tomu chtěli zasmát, protože párkrát už jsme se napálit nechali a zpravidla z toho byla jen bójka nebo potápěč, ale tentokrát to žádný vtip ani omyl nebyl…

Doběhli jsme pod maják a dobrou půl hodinu pozorovali proplouvající delfíny se západem slunce v pozadí.

Byl to okamžik jak vystřižený z filmu, podbarvený tóny harfy, na kterou kousek od nás hrála pouliční harfenistka.

Nádhera.

A aby toho nebylo málo, cestou ke Karkulce jsme narazili na kostel,  v němž se vznášel chorálový zpěv a vládla úplně nadpozemská atmosféra.

Náš zážitek z toho místa se jen těžko dává do slov a raději si ho nechám jen pro nás, ale byla to síla, která 4 z nás až rozbrečela a toho zbývajícího minimálně dojala.

Za tenhle den můžu říct jen jedno velké a pokorné DĚKUJI.

Kde jsme spali?

Z Piranu jsme vyjížděli až pozdě v noci, takže jsme chtěli najít místo poblíž a opět nám pomohla aplikace Park4night. Spali jsme na parkovišti kdesi mezi stromy, nikde nikdo, a v dálce ještě bylo vidět moře. Jen Google mapy k místu „nekreslí“ žádnou cestu, takže je lepší využít Mapy.cz.

14. den – Přes Postojanskou jeskyni k Soče

Když jsme byli ve Slovinsku před 6 lety poprvé, navštívili jsme většinu tradičních turistických cílů, od Bledu až po Postojanskou jeskyni, takže jsme sem původně vůbec namířeno neměli.

Nicméně děti si jeskyni pamatovaly jen matně a o zopakování návštěvy stály tak moc, že jsme se do ní nakonec vydali znovu.

A uchvátila nás stejně jako poprvé.

To co tam příroda dokázala za ty tisíce let vytvořit zkrátka nelze než s pokorou obdivovat.

První část cesty návštěvníky veze vláček, následuje 1,5 km pěšky a vláčkem pak zase zpátky. My jsme měli vstupenky ještě do muzea a vivária a s českými audioprůvodci to děti všechno absolvovaly s neutuchajícím nadšením. (Vstupenky je opět fajn koupit online, my je kupovali v noci před návštěvou.)

Večer jsme se pak konečně vydali k Soče, nádherně modré řece s vrcholky hor v pozadí, abychom si užili alespoň jeden z našich původně plánovaných slovinských cílů…

Kde jsme spali?

Namátkou jsme si vybrali jeden z kempů u řeky Soči, konkrétně kemp Lazar. A ukázal se být skvělou volbou. S místem nebyl problém, kolem už se tyčí hory a hned u kempu je přes Soču i most s nádherným výhledem. Kousek je taky vodopád Kozjak a další krásná místa.

15. den – Přes vodopády k horám

Po 4 nocích na divoko jsme se probudili v kempu, což sice znamená lidi a zvýšený ruch, ale taky horkou sprchu a umyté vlasy.

Ze Slovinska toho už moc nestíháme, protože jsme se sem kvůli počasí a záplavám dostali až v závěru naší cesty, ale to muži nemůžeme udělat, abychom odjeli bez výletu do hor.

A tak se z kempu Lazar u města Kobarid vydáváme pěšky přes Soču, která se pro mě okamžitě stává jedním z nejkouzelnějších míst, jež jsme viděli, k vodopádu Kozjak a potom dál a výš k vesnici Drežnica.

Kvůli vedru děti trochu remcají a začnou ještě víc, když nám jedinou restauraci (a mužem přislíbený cíl) zavřou před nosem, ale naštěstí je ve vesnici i bar, kde nám udělají alespoň tousty, čímž je dobrá nálada výpravy zachráněna.

Cesta zpět vede dolů a tedy v o poznání svižnějším tempu a méně remcavé náladě. Ale abychom ji přeci jen neměli tak snadnou, setkáváme se s následky nedávných bouří v podobě vyvrácených stromů a pěšin propadlých do údolí…

Do kempu tak dojdeme až se západem slunce, hladoví, špinaví a lehce podrápaní od slaňování po větvích, ale spokojení, že i na konci našeho putování s Karkulkou si můžeme vychutnat ještě nějaké to dobrodružství.

Kde jsme spali?

I poslední noc jsme strávili v kempu Lazar.

16. den – K prameni Soči a domů

Poslední ráno v kempu. Je mi z toho trochu smutno, nejraději bych si tu naši výpravu ještě protáhla, ale přišel čas, a tak provádím své obvyklé konecdovolenkové mentální cvičení a sestavuju si seznam věcí, na které se doma těším. Třeba na horkou vanu…

Po snídani balíme Karkulku a bez velkého očekávání od dnešního dne, který má být hlavně o dlouhých hodinách v autě, vyrážíme ještě pod kemp, rozloučit se s řekou.

Bereme si s sebou plavky, ale po prvním smočení usoudíme, že do téhle ledárny rozhodně nevlezeme.

Jenže to by byla přece hrozná škoda, honí se mi hlavou, a tak se mi nakonec všechny (krom Matyho) podaří vyhecovat ke koupeli. A je to naprosto boží!

Pěkně zchlazení a vysmátí naskakujeme do Karkulky a vyrážíme na cestu. To ještě netušíme, že tohle nebyl poslední zážitek dne…

Krátce se zastavujeme u Napolonova mostu a muž ještě vymýšlí, že cestou máme pramen Soči, tak se můžeme stavit i tam.

Najednou ale z auta zahlédneme něco zajímavého. Vypadá to na vodopád…

Zastavujeme a jdeme asi čtvrt hodiny na vyhlídku. A je tam! Úplně neplánovaně jsme narazili na vodopád Boka, prý nejmohutnější v celém Slovinsku.

Pokračujeme s Karkulkou dál a já si z místa spolujezdce užívám momenty, kdy se vedle nás vynořuje Soča a nejraději bych se na všech zastavila.

Naším cílem je ale chata Koča pri izviru Soči, kde necháváme Karkulku a vydáváme se lesem k prameni. Nejdřív vede cesta obyčejně do kopce, pak ale přijdou první řetězy a za chvíli už se šplháme soutěskou po skále. Trochu adrenalin, ale děti zvládají trasu v pohodě, i když Vili je posledních pár metrů lehce nesvůj.

Nicméně v cíli je nám odměnou nahlédnutí do podzemního jezera s modrou vodou, které stojí za to.

Vracíme se, kudy jsme přišli, hodinky hlásí, že to bylo dohromady sotva 1,5 km, ale dojmů jsme nasbírali za ten krátký úsek spoustu.

Teď už nás ale opravdu čekají jen ty dlouhé hodiny v autě a 50 serpentýn na horu Vršič a na druhou stranu Alp.

Domů přijíždíme až kolem 4:30 ráno, děsně unavení, ale nesmírně šťastní, že jsme všechna ta dobrodružství mohli prožít…

Děkujeme!

Tak co, taky byste hned na podobnou cestu vyrazili? Já bych jela klidně znovu… 🙂 Ale další velké dobrodružství s Karkulkou nás nejspíš čeká zase až za rok a tak nezbývá než se těšit a vymýšlet, kam to bude příště.

A kdyby vás náhodou zajímalo ještě něco, na co vám článek nepřinesl odpověď, klidně se ptejte v komentářích! 🙂