Příběh se šťastným koncem aneb #zabezpecnydomov

Jsou věci, o kterých se vůbec nemluví snadno. Ale právě takové jsou často těmi, o kterých by se naopak mělo mluvit co nejvíc.

Ne kvůli vyvolávání senzací, (sebe)lítosti, obviňování…

Ale protože těm, kterých se podobná věc týká, to může pomoci.

Uvědomit si, že v tom nejsou sami, že jsou cesty jak z toho ven, a že podobnými cestami už někdo před nimi úspěšně prošel!

Dnes je 25. listopadu, Mezinárodní den proti násilí na ženách a já bych s vámi ráda sdílela příběh ze svého dětství…

Následující text jsem napsala před pár lety a nikdy nezveřejnila, ale možná je právě teď ten pravý čas.

Když jsem byla malá, byli jsme taková tradiční, navenek spokojená rodina. Táta, máma, dcera a syn.

Jenže idylka jak z reklamy se tak úplně nekonala. Alespoň pro mou maminku ne.

My s bráchou jsme měli vlastně celkem šťastné rané dětství.

Stačila nám k tomu zahrada s houpačkou, výlety na kole, koupání v rybníce, sáňky, brusle, zmrzlina, vlastní pokojíček, babičky, dědečkové, sestřenky, bratránkové a hlavně maminčina bezpodmínečná a všechny nejistoty zahánějící láska.

Exekuce, taťkova půlroční nepřítomnost, noční křik a maminčiny modřiny pro nás na vědomé úrovni vlastně moc neznamenaly. Nerozuměli jsme tomu. A naše maminka dělala všechno proto, aby se nás to týkalo co nejmíň.

„Mami, co se ti stalo? Proč ti teče krev z pusy a na oku máš monokla?“

„To nic, jen jsem zakopla a spadla ze schodů.“

Maminka nám chtěla jednoduše zachovat úplnou rodinu. Ale za hrozivou cenu. Cenu vlastní sebeúcty, bezpečí, zdraví a v konečném důsledku i vlastního života.

Zlomový okamžik

Když mi bylo devět, vzaly za své i ty poslední idylické představy, které jsme s bráchou o naší rodině měli.

Idylu totiž vystřídal strach. Strach z vlastního táty.

Byli jsme na cestě z nádraží, právě jsme se po Silvestru spolu s mamkou vrátili od babičky a těšili se domů, do tepla, na taťku.

Když jsme s bráchou uviděli, že nám jde naproti, nadšeně jsme se k němu rozběhli. Ale rychle nám došlo, že něco není v pořádku. Taťka byl opilý. Zase.

Cesta zasněženou ulicí směrem k rybníku je jedna z mých nejsilnějších dětských vzpomínek. A taky nejhorších.

S bráchou jsme se drželi mamky a bylo nám do pláče. Táta se do mamky navážel, obviňoval ji z věcí, kterým jsme vůbec nerozuměli, vysmíval se jí. Došli jsme k rybníku a já ho poprosila, aby na ni přestal křičet. Rozpřáhl se, aby mě uhodil, ale mamka se mu postavila do cesty. Ranou určenou mně ji srazil ji na zem.

Křik, pláč, další rány, kopání, strach, bolest, zoufalství…

A pak ticho.

Taťka se otočil a odešel.

My tři jsme zůstali sedět na zemi a třásli se.

„Mami, my už se domů nechceme vrátit, my se taťky bojíme,“ šeptali jsme s bráchou mamce a schovávali se v jejím náručí.

A to byla chvíle, kdy mamka sebrala veškerou svou odvahu a rozhodla se, že je na čase odejít.

Ze dne na den jsme přišli o všechno. Domov, kamarády, známé město, školu a na nějaký čas i taťku.

Ale získali jsme toho mnohem víc. Jen jsme si to tenkrát ještě neuvědomovali…             

Mít úplnou rodinu je krásná věc. Ale ne za každou cenu.

Uvědomuju si, že hlavně my ženy se někdy snažíme udržet rodinu pohromadě, i když je pro nás společné soužití utrpením. Říkáme si ale, že to vydržíme.

Děláme to přece pro děti!

Jenže právě děti na to ve výsledku často doplatí nejvíc. I kdyby „jen“ nefunkčními vzorci, které si můžou nést celý život. A podle kterých si jednou budou vybírat partnera a utvářet si vlastní rodinu.

Kdyby se tehdy maminka rozhodla zůstat, možná by z bráchy vyrostl muž, který jednou svou ženu bude bít a ponižovat a bude to považovat za normu. Doma to tak přece chodilo…

A já bych si možná jednou našla muže, který by se ke mně choval hnusně, zatímco já bych sklonila hlavu a prožila život v přesvědčení, že jsem k ničemu, neschopná a tohle chování si zasloužím…

A možná by všechno nakonec bylo úplně jinak. Ale hluboko v sobě bychom si jistě nesly něco jiného, než poselství maminčina rozhodnutí odejít a začít znovu. Vědomí, že všechno zlé, je k něčemu dobré. A sílu, měnit své životy k lepšímu.

Nový začátek

Nové začátky v sobě zpravidla obsahují strach z neznámého, ale také přislib něčeho dosud neobjeveného.

A především naději.

Naději, že odteď už bude všechno dobré.

A u nás to vážně dobré bylo. Jistě, přišli další překážky, obavy, nejistoty i slzy. Ale už nikdy jsme nepadli na takové dno, ze kterého jsme se té lednové noci odrazili.

Našli jsme si pro sebe ve světě nové místo a byli si vzájemně oporou. Maminka nezahořkla, dokonce ani vůči našemu taťkovi, a udělala všechno proto, abychom to neudělali ani my s bráchou.

Díky tomu jsme i přes naši ne vždy růžovou minulost, o taťku nepřišli a znovu si k němu svým způsobem našli cestu.

Maminka prolomila své zakletí v roli oběti a rozšířila naši semknutou trojici o druhého tatínka, který se stal, alespoň pro mě, důležitým mužským vzorem.

(Není se proto co divit, že můj muž je stejný perfekcionista, materialista a kozoroh, jako můj tatínek číslo dva 🙂

Vzory zkrátka táhnou a já jsem své mamince nesmírně vděčná, že mi do života přivedla právě takového člověka, díky němuž jsem nabyla dojmu, že nezbytnou součástí partnerského vztahu je nejen láska, ale i vzájemná úcta a respekt. A naopak, že ponižování a násilí, do něj rozhodně nepatří.

Tenhle příběh nepíšu proto, abych někoho označovala za oběť a někoho jiného za násilníka.

Zpravidla je v takových příbězích ještě mnohem víc, o čemž jsem se sama přesvědčila, když jsem před pár lety psala bakalářku na téma Sebepojetí ženy v roli oběti domácího násilí, což byl takový můj autoterapeutický počin.

Nikdy to není černobílé.

Ale důležité je, že ve vztazích nemusíme trpět. Nemusíme se nechat ponižovat. Ani si na sobě nemusíme nechat vylévat zlost někoho, kdo je možná sám nešťastný…

Vím, že to vůbec není jednoduché.

Ale taky vím, že to jde!

V současné koronavirové krizi je to pro ženy, kterých se domácí násilí týká, obzvláště složité a já jsem ráda, že se objevují tak silné hlasy, jako je třeba ten, který má IKEA. Hlasy, které na tuto problematiku upozorňují a nabízejí pomoc…

Sama jsem měla obrovské štěstí, protože náš příběh skončil šťastně.

A já bych si přála, aby tak mohl skončit příběh všech žen a dětí, kterých se něco takového týká.

Snad tomu napomůže, když se o domácím násilí bude víc mluvit, když se ženy nebudou stydět a když budou vědět, že existují místa a instituce, kde jim dokážou pomoci…

Kam se obrátit?

NeNa – Koalice specializovaných center pro ženy zažívající násilí: koalicenena@gmail.com
ROSA – centrum pro ženy: +420 602 246 102
ProFem – centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí: +420 608 222 277
ACORUS – centrum pro oběti domácího násilí: +420 283 892 772 
Persefona (Brno): +420 737 834 345,  +420 545 245 996
Slezská Diakonie Intervenční centrum Havířov (Ostrava): +420 739 500 634