Povídka – Vánoční přání

Hledala jsem dnes něco na starém blogu a narazila na svou vánoční povídku, začetla se a řekla si, že tenhle drobný příběh inspirovaný přáníčkem spatřeným kdysi na stromečku v obchoďáku si zaslouží oprášit.

Tak třeba se dotkne i vás…

…

Vánoční přání

První Vánoce jsou nejhorší, říkají všichni. Bude vám chybět u stolu, u stromečku. Kapra bude muset zabít soused. A děti se po něm budou ptát. Ale neboj, doplňují vzápětí, s každým dalším rokem je to jen lepší.

Jděte se bodnout, myslím si v duchu. Ale nahlas děkuju za útěchu a milá slova.

Nejraději bych všechny ty účastně se tvářící příbuzné poslala do háje. Ale neudělám to. Jsem přeci slušně vychovaná holka a vím, co se patří.

„Mami, že nás má tatínek pořád rád?“ Vytrhla mě z rozjímání nad vhodnými výmluvami pro opuštění rodinného večírku Viktorka.

Ach ne, tyhle otázky už ne.

„Samozřejmě že nás má pořád rád. Jen s námi už nemůže být, broučku.“

„Vítek tvrdí, že nás tatínek opustil, protože jsme mu lezly na nervy.“ Viktorka se na mě zkoumavě dívá. S nadějí, že ji ujistím, že to je lež, ale i se strachem, jestli náhodou Vítek neříká pravdu.

Spratek mrňavá. Mám sto chutí jít rozmazlenému Víťánkovi jednu vrazit. Synovec, nesynovec. Ani se mi nechce přemýšlet nad tím, jestli tuhle skvělou hlášku od někoho pochytil nebo je z jeho moudré a odulé hlavinky.

Když Viktorka, v rámci možností spokojená s mým vysvětlením, odběhla říct Vítkovi, že je pitomec, zavřela jsem se do kuchyně. Potlačit výčitky svědomí nad tím, že jsem své dceři v podstatě schválila, aby bratránka tak nelichotivým výrazem počastovala, se mi podařilo vcelku rychle. Však on to Vítek přežije.

Zavřela jsem oči. Nesmíš brečet, nesmíš brečet, opakovala jsem si v duchu a přála si být někde jinde. Někdy jindy.

Loni jsme ještě byli spolu. Všichni čtyři. Touhle dobou jsme se vraceli z procházky a těšili se na horký čaj. A když holky usnuli, balili jsme dárky a těšili se, co řeknou na domeček pro panenky, koloběžku a lego s princeznami.

Do kuchyně vešla máma. Nemusela nic říkat a já nemusela otevírat oči. Způsob, jakým rozrazila dveře, byl jedinečný. Nikdo jiný by si sem takhle vpadnout nedovolil.

„Přeci tady nebudeš zavřená, Evičko. Pojď se trochu rozptýlit.“

„Ne díky.“

„Ale no tak. Přijeli jste, abyste nebyly samy.“

„Jasně, jsme tady, abychom si užily tu pravou vánoční pohodu.“

„Proč jsi tak cynická?“

„Co se ti nelíbí? Byla bys radši kdybych brečela a dělala hysterický scény?“

Měla jsem vztek. Na sebe, že jsem tak protivná. Na mámu a všechny příbuzné, že se nám snaží zvedat náladu. A na Milana, že nás opustil.

Máma se tvářila ublíženě.

„Promiň, mami.“

Po zbytek večírku jsem se snažila vypadat vyrovnaně, vděčně a přátelsky. Tiše jsem rozmlouvala s babičkou a přikyvovala, když mi udílela rady ohledně vhodného oblečení pro holky, nejlepšího receptu na vánočku a způsobu, jakým bych si teď měla zařídit život.

S úsměvem jsem naslouchala svým sestřenicím vyprávějícím mi o porodech a problémech s manželi. A možná se trochu škodolibě bavila při jejich rozpacích, když si uvědomili, že stěžovat si mi na malicherné hádky o to, kdo v noci vstane k vřískajícímu miminu, asi nebude nejtaktnější.

Dokonce jsem zvládla zachovat klidnou tvář, když se mi brácha chlubil úspěchy jejich dokonalého Vítka. Vítka, který má samé jedničky, účastní se matematické olympiády a neví, kdy držet pusu. Zkrátka dokonalý malý chlapec.

Ale když se za všemi zavřely dveře, neskutečně se mi ulevilo a s radostí jsem poslechla mámu a zalezla si s holkami do pokoje. Klárka usnula hned. Nebyla zvyklá chodit do postele tak pozdě. Ale Viktorka si chtěla povídat.

Vždycky jsem si ty naše hovory před spaním užívala. Ale poslední dobou jsem z nich měla strach. Nikdy jsem nevěděla, s čím Viktorka přijde a jestli nebude chtít mluvit o tátovi. Věděla jsem, že bych jí to měla umožnit, ale pořád to bolelo.

Co má člověk sotva osmiletému dítěti říct, když si přeje od Ježíška jediné. Aby se vrátil tatínek. Nevěděla jsem. Tak jsem se snažila zahrát to do autu, ale celá rozmluva pak vždycky skončila pláčem. Nás obou.

Ráno máma zavelela, že se jede do obchoďáku.

Super. Není nic lepšího, než se dva dny před Štědrým dnem táhnout do centra a plahočit se tam mezi vystreslými zoufalci shánějícími na poslední chvíli dárky. Obligátní voňavka nebo něco do domácnosti pro manželky, panenka a auto pro děti a muž jistě ocení třeba holící strojek. Samozřejmě spolu s kosmetikou ve speciální vánoční edici.

Hlava mi třeštila jen při pomyšlení na ty davy, uječené koledy znějící z repráků i na záchodech a Santa Clause deformujícího dětské představy o českém Ježíškovi. Jenže máma holkám slíbila, že si tam můžou vybrat bonusový vánoční dárek.

Viktorka byla nadšená. Klárce bylo třeba vysvětlit, že tenhle bonus už by Ježíšek zařídit nestihl, a tak poprosil babičku, aby mu pomohla a obstarala ho za něj. Skeptické dítě chvíli brblalo, ale vidina hračkářství s možností volného výběru jeho všetečné otázky efektivně umlčela.

Pro děti odměna, pro mě trest.

Na hlučného Santa Clause s umělým plnovousem jsme narazily hned u vchodu. Kolem něj se nakrucovaly polonahé slečny s červenými čepičkami. Zřejmě vilné Santovi pomocnice. Ubohý Ježíšek. S Milanem bychom se tomu zasmáli. Samotné se mi chtělo tak akorát brečet.

„Mami, poď už!“

Klárku naštěstí Santa nezaujal.

Vyrazily jsme směrem, kde máma tušila hračkářství.

„Hele, to je obří stromeček! Půjdeme se tam podívat?“„Viktorko, teď ne,“ zavelela rázně máma a odhodlaně rozrážela dav.

„Ale babi! Děti tam píšou Ježíškovi. Já chci taky!“

„Nejdřív se zastavíme v hračkářství. Chceš si přeci něco vybrat, ne?“ Máma byla neoblomná. Viktorka se nafoukla a Klárka začala kňourat, protože ji roztržitý pán se spoustou tašek přetáhl po hlavě igelitkou z knihkupectví.

Jo, to je přesně ta vánoční atmosféra a to rozptýlení, které jsme potřebovaly.

V hračkářství dav trochu prořídl. Viktorka zapomněla na stromeček, Klárka na pána a obě se radostně vrhly mezi regály.

„Co kdyby sis šla taky ještě něco vybrat,“ navrhla mi máma, „třeba něco pěknýho na sebe?“

Jediné, co jsem si přála, bylo zalézt někam do brlohu a tam si pěkně pobrečet a zanadávat na nespravedlnost světa. A převlékací kabinky nebyly právě vhodným místem k takovým výlevům. Přesto jsem se celkem ráda vypařila. Třeba najdu nějakou opuštěnou úklidovou místnost. Saponátům moje bulení určitě vadit nebude.

Jenže žádná úklidová místnost ani přístěnek na košťata mi pochopitelně do cesty nepřišel, zato jsem nabyla dojmu, že si tu dali sraz všichni mí staří známí z rodného města. Pokaždé to začalo veselým „ahooooj, jak se máš? tebe už jsem neviděla…“ a skončilo to trapným mlčením a urychleným odchodem, když nikdo nevěděl, co na mé novinky říct.

Raději jsem se vrátila do hračkářství. Máma už stála s vesele poskakující Klárkou ve frontě u pokladny.

„Kde máš Viktorku?“ zeptala se místo pozdravu máma.

„Jak to myslíš? Vždyť jsem ji tu nechala s vámi.“ Zlé tušení mi sevřelo žaludek.

Ne, ne, ne. Už žádná neštěstí a špatné zprávy!

Vyběhla jsem z hračkářství. V hlavě se mi honily všechny ty historky o dětech unesených z obchoďáku. Zatažení na záchody, ostříhané vlásky, cesta někam na východ. Bože, prosím, ať je v pořádku.

Proklínala jsem mámu, že ji nedokázala uhlídat. Proklínala jsem debilní obchod a zástupy netečných lidí. Proklínala jsem sebe.

Byla jsem tak zahleděná do vlastní bolesti, že jsem začala zapomínat, že se netrápím jen já. Měla jsem se holkám víc věnovat. Nic by se potom nestalo. Dokázala bych si prosadit, že se nikam nepojede. Že zůstaneme u našich. Že se budeme dívat na pohádky a klidně i brečet a mluvit o tatínkovi.

Kam mohla jít? Co když ji opravdu někdo odvedl?

Že brečím jsem si uvědomila až když se na mě lidi začali divně dívat a vyhýbat se mi.

„Můžu vám nějak pomoct?“

Prodavačka ze stánku s čokoládovými pralinkami se na mě starostlivě dívala.

„Neviděla jste malou holčičku? V červené bundě a…“ bože, ani nevím, jak mám popsat vlastní dítě!

„Je mi líto, ale zajděte na informace, oni vám to vyhlásí. Nebojte se, ona se najde.“

Jasně, informace. Tam jsem přeci měla jít hned.

Vrážela jsem do lidí a ignorovala jejich nesouhlasné pohledy a řeči. Někdo mě nazval krávou a starší pán začal litanii o neuctivém chování té dnešní „mládeže“.

Informace stály stranou hlavní tepny, po níž proudily dárkůchtivé zástupy. Posledních pár metrů jsem konečně mohla běžet. Ale můj pohled najednou přitáhl obří vánoční stromeček, plný kartiček s dopisy pro Ježíška.

Zlaté koule větší než dětské hlavičky tísnící se kolem. Slečna zvoucí děti k napsání přání Ježíškovi. A malý stolek s pastelkami a předtištěnými přáníčky.

Byla tam. Měla zpocené vlásky a pootevřenou pusu, jak se soustředila na psaní.

Stála jsem uprostřed obchodního centra a slzy úlevy mi smývaly poslední zbytky makeupu.

Někam nahoru jsem vyslala slova díků a konečně vykročila k Viktorce.

Všimla si mě, až když jsem se k ní sklonila. Usmála se, netušíc, jaké krušné chvilky mi připravila a ukázala mi své pracně sepsané přání. Zelená pastelka, křivá písmenka a na konci srdíčko.

„Pomůžeš mi ho pověsit na stromeček?“ zeptala se bezelstně a podala mi ho.

Přikývla jsem a beze slova ji objala.

„Milý Ježíšku,“ stálo na kartičce, „doufám, že se má tatínek v nebi dobře. Pozdravuj ho. Stýská se mi. Viktorka.“