O vyhoření…

Vyčerpání, touha od všeho utéct, minimum času pro sebe, ztráta zájmu o rodinné aktivity a vlastně i o sebe sama…která z nás to někdy nezažila?

Průšvih je, když podobné stavy nejsou jen krátkodobou záležitostí spojenou třeba s marodícími dětmi, krizí, o které víme, že brzy pomine, nebo třeba mým „oblíbeným“ PMS.

Moje kamarádka, psycholožka, napsala článek týkající se rodičovského vyhoření a připravila rychlý test, během kterého si postupným odpovídáním na otázky můžete sami vyhodnotit, jestli jste adepti na syndrom rodičovského vyhoření nebo se vás něco takového vůbec netýká.

S pokašlávajícím Vildou za zády, novými povinnostmi okolo účetnictví, nevyzpytatelnou situací kolem koronaviru a lehkým stresem z neustále odkládané vánoční bojovky jsem si v testu vyhodnotila, že jsem zralá téměř na krizovou terapeutickou intervenci. 😀

Naštěstí je tohle u mě momentálně jen náročnějším obdobím, a ještě o víkendu bych na tom byla nadstandartně dobře.

Nicméně je spousta rodičů, pro které je psychické vyčerpání každodenním nevítaným společníkem.

Taky jsem podobné období pár let zpátky zažila.

Naše škola, kterou jsme založili s dalšími rodinami byla rozjetá, já jsem neměla v hlavě prakticky nic jiného než školní přípravy, nad kterými jsem vysedávala většinou do dvou, tří ráno, a i když mě to se školáky moc bavilo, začala mě dohánět spousta věcí okolo.

Papírování, byrokracie, rozpad naší původní skupiny rodičů, v níž se postupem času ukázalo, že všichni tak nějak víme, co nechceme, ale shodnout se na tom, jak to chceme, je mnohem obtížnější, nezastupitelnost a pocit, že ani se zánětem spojivek nemůžu být doma, protože za mě nemá kdo suplovat a totální vyčerpání.

Psychické i fyzické.

Domů jsem se vracela s touhou někam se před všemi schovat a na vlastní děti a muže mi většinou nezbývala kapacita.

Začaly se stupňovat moje bolesti břicha, které mě vždycky provázejí v době stresu, ale teď prakticky neustávaly.

Navenek jsem fungovala, ale vnitřně jsem často jela na autopilota a nevěděla, jak z toho ven.

Jednou jsem se vracela ze školy sama v autě a na zlomek vteřiny mi prolétla hlavou myšlenka „kdybych se teď vybourala, všechno by to skončilo, už by po mě nikdo nic nechtěl, nebyla bych za nikoho a nic zodpovědná, nikam bych se nehonila, konečně bych si odpočinula….“

A právě tohle byl okamžik, který mě vyděsil a přiměl vyhledat pomoc.

Nakonec stačil jeden dlouhatánský rozhovor a řízená meditace, ve které jsem dostala náhled na to, kam bych se dostala, pokud bych nic nezměnila. A naopak jaké cesty se přede mnou rozprostřou, pokud se odhodlám tu změnu udělat.

Nebylo to snadné, ale postupně jsem se ze školy stáhla, začala si vědomě hlídat svou energii i osobní hranice a pracovat na tom, abych se do podobného vyčerpání, pokud možno, už nedostala.

Celé téhle zkušenosti ale rozhodně nelituju.

Právě naopak!

Za vznik naší školy jsem nesmírně vděčná, rozhodně bych neměnila a jsem ráda, že dnes jsou v ní úžasní lidé, kteří mají tu krásnou energii, kterou jsem já měla na začátku a postupně ji ztratila. A kdo ví, třeba mě to jednou, až naše děti povyrostou, zase do školy zavane.

Navíc jsem se toho spoustu naučila. O vzdělávání, motivaci, dětech, ale i o sobě samé.

Nicméně věřím, že je spousta lidí, kteří něčím podobným procházejí (a mnohdy procházejí ještě něčím tisíckrát náročnějším), a právě to je důvod, proč jsem se o tom rozepsala.

Nejste v tom sami a cesty ven existují.

První krok je uvědomit si, že jsem v háji a hned ten další je chtít s tím něco udělat.

Někdy to zvládneme bez pomoci a někdy je ta pomoc zvenku ohromně důležitá.

Tak pokud jste se v něčem z toho poznali, přeju hodně sil k nastartování změn, které vás z bludného kruhu vyvedou, a pokud cítíte, že s tím potřebujete pomoct, určitě v tom nezůstávejte sami!