Dětské záchvaty vzteku na veřejnosti a čtyři tipy, jak je ustát

Klečím na hlavní nákupní pardubické třídě před knihkupectvím, na mě visí Vilém a řve tak, že ho nejspíš slyší i babička v Hradci, a já v duchu přemítám, jestli se dá za největší Viliho záchvat vzteku považovat scéna dnešní, a nebo ta loňská, v obchodě u mrazáku kvůli zmrzlině.

V tu chvíli ovšem Vilda ve svém zoufalství přitvrzuje a jeho jekot proráží bubínky, přičemž se stále nemůže rozhodnout, jestli do mě má raději bezradně bušit nebo se přitulit a nechat se obejmout, a tak pro jistotu provozuje obojí najednou.

A to je přesně ta chvíle, kdy je nanejvýš jasné, že máme vítěze.

Ve čtvrtek 31.ledna na Třídě míru v Pardubicích absolvoval Vilém svůj nejdokonalejší záchvat vzteku. Možná jste ho viděli. Nebo alespoň slyšeli…

Jak to tentokrát začalo

Ale abych se vrátila na začátek.

Již tradičně chodíme za vysvědčení kupovat knížky, a tak jsme, tentokrát společně s mou maminkou, vyrazili i ve čtvrtek.

V prvním obchodě si vybral Vili knížku Kdo vyleká velkého zlého vlka?, protože vysvědčení nevysvědčení, i u školkáčka se dá oslavit konec prvního pololetí, načež jsme se přesunuli do inkriminovaného obchodu číslo dvě.

Vybral si Maty, vybrala si Ami a vybrala jsem si i já, když tu se Vili sekl, že tu první zakoupenou knížku vlastně nechce a chce jinou, o přírodě, bez které si život prostě neumí představit. Vysvětlili jsme a dobrý. Jenže pak cestou k pokladně uviděl knihu o vlacích, a to už začalo přituhovat.

Jelikož vím, že kombinace Vildovy únavy a býčí tvrdohlavosti umí být nevypočitatelná, s vysvětlováním jsem ho čapla a deportovala k pokladně, kde však uviděl pohledy se psy (!!!), které ho dorazily.

A dostavil se pláč, řev a mám dojem, že mezi vzlyky jsem zaznamenala i nějaké to sprosté slovíčko.

Přesunula jsem nás tedy před obchod, abych ušetřila alespoň nebohé knihkupkyně, dřepla si před Viliho, tiše vysvětlovala, poslouchala a čekala, až se mu podaří dostat vztek pod kontrolu. Ovšem když už to začalo vypadat nadějně, vyšel Matěj s Amálkou a babičkou a v rukou si nesli dárky (!!!), co z nějakého důvodu dostali ke knížkám.

No a pak už vadilo všechno. Já, čepice, brácha, knížky, ségra, nudle, babička, kapesník, lidi, zima….

Ve Viliho životě zkrátka nastal ten zcela zásadní moment, kdy se proti vám spikne celý svět, nikdo vás nechápe, nemáte ani knížku s rychlovlaky, ani pohled se psy a brácha se ségrou ještě dostanou baťůžky!

Když se snažím hodně vcítit, vlastně ho chápu. Ale ustát to v klidu, to chce hodně hlubokých nádechů.

Ale i když mám v ten moment zlost, je mi trapně a když popustím uzdu fantazii mám chuť nacpat tomu malému zlosynovi do pusy roubík, dovláčet ho k autu a zamknout ho tam, ideálně do kufru, vím, že by to bylo k ničemu.

Že bych v tu chvíli ulevila velice krátkodobě svojí frustraci, ale Vilda by se dost pravděpodobně vztekal dál. I v tom zamčeném kufru.

Jako mnohem náročnější, ale užitečnější se mi tedy jeví: vydržet.

Vysvětlovat, dát najevo pochopení, nastavit hranice a nabídnout náruč.

Minimálně Vilík se mi do té náruče totiž dřív nebo později vždycky stulí, schová se před tím hrozným světem, se kterým si ještě tak úplně neví rady, přestane řvát a přes tiché vzlykání se nakonec dostaví úleva.

No a za pět, deset minut už vlastně (na rozdíl ode mě a zbytku Pardubic) neví, že se něco dělo.

A přesně tak to bylo i tentokrát. Vili se uklidnil, zašli jsme si společně na večeři a když jsme odcházeli, servírka prohodila: „To je úžasný, vy máte tak hodný děti!“

S prodavačkami v knihkupectví by se asi neshodli, ale i tak to potěší…

Z legrace říkám, že Vili se mi narodil proto, abych si o sobě nemyslela, kdo ví jak nejsem skvělá matka, když s Amálkou a Matym bylo vždycky možné se v klidu domluvit. Protože to evidentně nebylo mým zázračným respektujícím přístupem, ale zkrátka jejich povahou.

Mám teď pro rodiče s dětmi válejícími se v supermarketu po zemi daleko větší pochopení.

A na závěr pro vás mám čtyři tipy, jak ustát (nejen) veřejné scény, které se osvědčily mně:

1.   Nekoukám se na lidi kolem!

Naučila jsem se dřepnout si k malému vzteklínovi a soustředit se jen a jen na něj, případně na zpacifikování těch starších dvou. Nezvedám hlavu, nerozhlížím se, kdo se na nás dívá a neřeším, co si kdo myslí. Není to brnkačka, ale pomáhá to a je to pro mě základní pravidlo scén na veřejnosti.

2.    Mluvím klidně a tiše.

Osvědčilo se mi nepřilévat olej do ohně mým vlastním křikem a na vzteklína mluvit klidně. Snažím se trpělivě vysvětlit co, proč a jak, případně nabídnout způsoby, jak můžeme situaci vyřešit bez řevu. Zvát k hledání řešení samotného vzteklína v amoku většinou úplně nefunguje…

3.    Uznávám, že má právo cítit se, jak se cítí.

I když mě většinou vytáčí, kvůli jakým malichernostem se Vilém ve vzteklína mění, uznávám, že na to má právo. Má právo cítit se rozčileně, naštvaně i zoufale, protože ten nanuk právě teď prostě hrozně chce. A na mně je, pomoct mu se i s těmi neveselými emocemi naučit pracovat. Ale bez toho, aby tím ubližoval svému okolí.

4.   Nabízím náruč, chovám a tulím.

I když jsem rozčilená, snažím se dát vzteklínovi najevo, že ho mám ráda i v tuhle chvíli, a když neví co se sebou, může se třeba vybrečet u mě v náručí.

Na závěr bych jen ráda dodala, že nejsem světice a často doma taky vybouchnu, řvu, vyhrožuju, bouchám dveřmi a na nějakou trpělivost a klidný tichý hlas zvysoka kašlu. Ale i přesto vím, že když vydržím, vždycky se to vyplatí.

Ale jsme lidi, ne stroje, máme svoje vlastní emoce, bolístky, PMS, únavu, stres a nejsme dokonalí.

A tak si jen můžu gratulovat ke scénám, které ustojím a namísto sebemrskačství k sobě být vlídná, když to neustojím.

A vám přeji to samé!

…

Co vy a veřejné vzteklé scény? Znáte nebo vás jich děti ušetřily? 😉