O dobrých znameních s úryvkem z Andělského putování

Bylo půl jedné ráno, já seděla v autě a vracela se z města domů.

Toužící zaplout hned do postele, ale s vědomím, že ještě naposledy musím projít celé Adventní putování, než druhý den zmáčknu tlačítko odeslat a putování zamíří k vám…

Když tu mi do silnice vběhlo zvíře.

Dupla jsem na brzdu a sledovala, jak mi přímo před autem přechází liška.

Jsem u nás před vesnicí zvyklá na srnky, kočky i ježky.

Ale liška mě překvapila.

O to víc, že je důležitou postavou a průvodkyní Dorotky a Vincenta v Adventním putování, okolo něhož se už nějakou dobu točí skoro všechny moje myšlenky.

A tak, vzhledem k tomu, že jsem lišku nepřejela, jsem si to vyložila jako takové požehnání či dobré znamení, že je Adventní putování připraveno.

A opakovala jsem si to i ve čtyři ráno, kdy jsem Kátě napsala poslední připomínky, i v devět ráno, kdy jsem chtěla jít odesílat, i v devět a deset minut, kdy jsem zjistila, že soubory jsou moc velké a na své uložiště je neprotlačím, i v deset třicet, kdy bylo zkomprimováno, i v jedenáct, kdy jsem všechno třikrát překontrolovala a prozkoušela, a nakonec i ve dvanáct, kdy jsem konečně klikla na ODESLAT.

Zdá se to jako banalita, ale ta liška mi opravdu pomohla.

Taková malá i velká znamení jsou pro mě signálem, že na věci nejsem sama, že mě obklopuje něco většího, něco, o co se můžu opřít a s důvěrou se odevzdat vědomí, že vše se děje tak, jak má.

Ne z alibismu, ale z prosté víry, že jsou věci, které mě přesahují, věci kterým nepotřebuju tak úplně porozumět, stačí je přijmout.

A jsem ráda, že něco málo z mého naladění sklouzlo i do příběhu Dorotky a Vincenta, příběhu, ze kterého bych vám tu kousek ráda poodkryla 😊

(Ilustrace a foto: Kateřina Pappová)

Ukázka z úvodního příběhu Adventního putování

Maminka s tatínkem už spali, když se děti v zimních kabátcích, pletených kuliších, šálách a rukavicích tiše vyplížily ven a zamířily k lesu. Noční nebe pomalu zakrývaly mraky a k zemi se začal tiše snášet sníh.

„Nemůže to být daleko, hvězda spadla přímo za lesem, když si pospíšíme, do rána jsme zpátky a maminka s tatínkem si vůbec nevšimnou, že jsme zmizeli,“ prohlásil sebevědomě Vincent a prošlapával cestu zasněženou pěšinkou, zatímco Dorotka za ním vesele poskakovala a pokoušela se chytit poletující sněhové vločky.

Děti se prodíraly lesem, jen matně osvětleným svitem měsíce vykukujícím mezi mraky. Počáteční nadšení a víru v to, že hvězdu za chvilku najdou a ještě před rozedněním budou zpátky ve vyhřátých postelích, vystřídala únava a rozmrzelost.

Dorotka už neposkakovala a Vincent se přestal tvářit sebevědomě. Děti pomalu obestíral závoj strachu. Ještě si to nechtěly tak úplně přiznat, ale bylo čím dál jasnější, že se ztratily.

Ale i přesto, že to tak vypadalo, ani na okamžik nebyly samy.

Celou tu dobu, ba co víc, po celý jejich život, nad nimi bděla jejich strážná Andělka. Opatrovala jejich první krůčky, kolébala je ve své neviditelné náruči, když jim bylo smutno, a dodávala jim odvahu, když je přepadl strach.

A odvahy, té budou nyní potřebovat opravdu hodně, povzdychla si Andělka ustaraně a sledovala, jak vzal Vincent Dorotku za ruku, když zakopla, a jak se Dorotka ze všech sil snaží zadržet slzy.

Andělka si přála, aby mohla děti vzít do náručí a odnést je zpátky domů, ale věděla, že takový její úkol není. Může dětem být oporou, ale rozhodnutí a následné činy, ty jsou jen v rukou samotných lidí.

A Vincent s Dorotkou se rozhodli.

Vydali se na cestu, a i když se jim její zákruty rychle přestávaly líbit, nebylo už možné vrátit se zpátky. Museli po ní dojít až na konec, ať už byl kdekoli.

Andělka sice nemohla zasáhnout a změnit, pro co se děti ve své touze udělat mamince a tatínkovi radost rozhodly, ale bylo v její moci být dětem nablízku a na cestě jim pomáhat.

A protože usoudila, že pomoci na cestě budou Vincent s Dorotkou potřebovat opravdu hodně a možná ne vždy bude stačit ta andělská, rozhodla se vyslat zprávu o cestě svých dvou svěřenců do světa.

Doputovala zpráva a vyprávění i k Vám?

A chcete to být právě Vy, kdo Vincentovi a Dorotce pomůže?

Začít můžete tím, že dáte těm dvěma i jejich Andělce vědět, že jste s nimi. Tím, že jim dáte naději a posvítíte jim na cestu.

Ptáte se bezradně jak?

Nic se nebojte, to určitě zvládnete!

Postavte večer, až se setmí, do okna zapálenou svíčku a vyšlete její světlo do světa. Andělka už se postará o to, aby její jas dosáhl až k Vincentovi a Dorotce, a brzy Vám dá jistě vědět, jak se jim daří, jestli už našli spadlou hvězdu, a hlavně, zdalipak už se vrátili zpátky domů…