Když horečka vypadá jako armáda skřetů aneb Mysl jako mocný lék

Matymu vystoupala horečka skoro ke čtyřicítce, má skelný pohled a většinu dne jen tak leží, přitulený ke mně. Přidává se bolest hlavy, ale prášek Máťa nechce, stejně se po něm vždycky pozvrací.

Muž je v Alpách, Amálka s Vilim po dvou dnech s námi doma už začínají být rušivě divocí, a tak se s Matýskem k večeru zavírám do ložnice a navrhuju, abychom si zkusili „zakouzlit“.

Nejdřív se mu moc nechce, nechce se mu vůbec nic, ale nakonec souhlasí a jdeme na to.

Chvíli se doptávám a Maty ukáže na čelo jako na místo, kde jeho horečka a bolest hlavy bydlí.

„A jak to tam vypadá?“ ptám se a pokládám mu ruku na čelo.

„Mají tam základnu skřeti, jako v Pánovi prstenů, jak tam měl Saruman tu věž a kolem díry, kde pěstoval celou armádu,“ odpovídá Maty po chvíli.

„A ti skřeti jsou jen na té základně?“

„Ne, jsou úplně všude a mají meče a dělají ohně…“

„Takže i tady?“ ptám se a pokládám mu ruce na chodidla.

„Jo, tam taky, a pořád řvou a řinčej těma křivýma mečema.“

„A co bychom s nimi mohli udělat?“

„Chtěl bych, aby přišel Aragorn, Legolas a Gimli a aby je vyhnali.“

Přivoláváme na pomoc Tolkienovi hrdiny a Maty mi říká, kde mají začít. Pohybuju rukama od nohou výš a komentuju, jak se Aragorn ohání mečem, Legolas teď sjíždí přes Máťovo koleno na štítu a střílí jeden šíp za druhým a Gimli se chlubí, že se svou sekerou sejmul už tři.

Maty se začíná usmívat. Sem tam mě pošle zlikvidovat ještě nějakého zapomenutého skřeta v kotníku nebo v rameni až společně „vyčistíme“ celé tělo a přesuneme se k čelu a Sarumanově věži.

„A co bys chtěl udělat s tou skřetí základnou?“ zjištuju s rukou položenou znovu na čele.

„Teď zavoláme enty, aby to tam zaplavili vodou, spláchli skřety a uhasili ohně…“

Jdu pro mokrý kapesník na čelo, abychom tu potopu udělali ještě autentičtější a pak se zase pouštíme do boje se skřety. K Aragornovi, Legolasovi a Gimlimu se připojují stromoví enti a likvidují skřety, Sarumanovu věž a celou tu horečkovou základnu.

Za chvíli je po všem. Maty „prohledává“ tělo a kontroluje, jestli jsme ještě nějakého skřeta nezapomněli. Posíláme Legolase do levého zápěstí a na pravý bok, kde vyřídí nějakého toho ozbrojeného zbloudilce a pak Maty hlásí, že je hotovo.

Zabralo nám to asi dvacet minut a Matymu se ulevilo, dokonce má chuť něco sníst.

Do rána horečka klesá a já si oddechnu. Zdá se, že z nejhoršího je venku…

Tohle naše „kouzlení“, jak jsme tomu s dětmi začali říkat, děláme odmalička.

Nejdřív jsem na to šla tak nějak intuitivně, pomáhala jsem si vyprávěním pohádek, ve kterých byli léčivé víly, rytíři a draci, ale děti nebyli hybateli příběhu. Jen jsem jim pomáhala si představit, co se asi v jejich těle děje.

Bylo to fajn. Ale když se iniciátory představ stanou samy děti, je to ještě mnohem lepší.

A k tomu mi kdysi pomohl živý kurz Mentální harmonizace Terezky Kramerové (ke stažení zdarma má i e-book Lékárnička v hlavě, aneb 7 zásad Mentální harmonizace pro úlevu na těle i na duchu), kde jsem si ještě víc zvědomila, jakou sílu má naše vlastní mysl a jak krásně s ní můžeme pracovat, ulevit si s její pomocí od bolesti a hravou formu tomu naučit i děti.

Od té doby, když je potřeba, tak s dětmi kouzlíme.

Někdy ve velkém, jako v případě Matyho horečky, někde je během minutky hotovo, třeba když je bolavé místo na těle vydloubnuto bagrem a zaplněno zmrzlinou (to je oblíbený způsob, jak naše děti svoje bolístky hojí :-D).

Takový „lék“ má člověk vždycky po ruce, není třeba řešit dávkování ani kontraindikace, a navíc se z toho pro dětí dá udělat zábava.

Ale hravá práce s myslí pomáhá nejen dětem a nejen na fyzickou bolest.

Netrpím na migrény, ale když mě bolí hlava, místo brufenu si zavřu oči a pátrám, kde bolest sídlí a co ji v mé mysli představuje.

Někdy jsou to mrňaví trpaslíci, co mi ve spáncích buší do kovadliny, které potom ve své fantazii obří pinzetou sbírám, strkám do pytle a vyhazuju z okna. Jindy jsou to kořeny obřího stromu, co mi obrůstají a drtí hlavu a ty je potřeba odřezat a spálit…

Stejně se dá pracovat i s nervozitou, stresem, strachem nebo jinými pocity, které nás trápí. Mně často strach sedí v žaludku jako nějaká obří slizká žába…

Krásné je, že neexistuje žádný „správný“ způsob nebo obraz, který musí člověk ze své mysli vydolovat. Záleží jen na obraznosti a potřebě každého z nás.

Nám teď doma při dvoutýdenní chřipkové anabázi, kdy nás postupně horečka kosila jednoho po druhém, „kouzlení“ pomohlo hned několikrát.

Taky něco podobného provádíte nebo o tom slyšíte poprvé, ale zaujalo, vás to a chtěli byste si s dětmi „zakouzlit“? V tom případě rozhodně doporučuju mrknout na Terezčin e-book a já vám zkusím pro představu stručně popsat, jak zpravidla postupujeme s dětmi my.

Kouzlení s myslí jako úleva (nejen) od bolesti

Děti musí chtít

Důležité je, aby do toho šly děti dobrovolně.

Někdy na to naše děti nemají náladu, a tak je rozhodně nenutím. Na druhou stranu občas stačí je trochu nalákat na hravou chvilku ve dvou a děti se rády připojí.

Hledání místa v těle

Když si společně zalezeme, je naším prvním úkolem najít místo, kde bolest, nepohodlí nebo nějaký nepříjemný pocit sídlí. Někdy je to jednoduché, někdy to chvilku trvá.

Zpravidla tedy začínáme tím, že se zeptám, kde v těle jim nemoc bydlí. Když se nemůžou rozhodnout (naše váhavá Amálka je na to expert :-)), tak postupně pokládám ruku na různá místa na těle a ptám se, jestli náhodou nebydlí tady, nebo támhle…

Dotek jako poutač pozornosti

Dětem je nejpříjemnější, když využívám doteku rukou, protože se potom na místo, které vnímají jako sídlo nemoci, dokážou lépe soustředit a pozornost má menší tendenci unikat jinam.

Jak to tam vypadá

Když najdeme místo, kde nepříjemný pocit bydlí, začneme pomocí otázek pátrat po tom, jak to v tom místě vypadá. Maty má hodně živou představivost a odmalička tam vidí draky, příšery, bagry a skřetí základny. Vilík je se vším rychle hotov.

A nerozhodné Málince pomáhají doprovodné otázky.

Jakou má ta bolest barvu? Jaký má tvar? Jak voní? Vydává nějaký zvuk? Vypadá jako nějaká věc nebo bytost? Zkusíš mi ji popsat?

Co s tím?

Když víme, kde bolest bydlí a jak vypadá, začneme řešit, co s ní.

Chceš ji tam takhle nechat? Co bychom s ní mohli udělat, aby ses cítil líp?

Amálka často vnímá bolístky jako určité barevné tvary a obrazce, které pak rozpustí jednorožec nebo odkouzlí víla. Kluci jsou spíš na draky, vojáky a bagry.

Každá představa je v pořádku a je fajn, nechat ji co nejvíc na dětech a pomáhat jim spíš hodně otevřenými otázkami a dotekem i zvuky.

Někdy vrčím jako bagr (respektive se o to s malým úspěchem pokouším) a rukou dělám bagrovou lžíci co bagruje černé kameny z bolavého ucha, jindy prsty něžně „cválám“ k bolavému krku jako jednorožec.

Důležité je z toho pro děti udělat hru a příjemnou záležitost, kdy nechají svoji mysl kouzlit a vytvářet obrazy právě tak, jak je jim to v danou chvíli příjemné.

(Ilustrace Kateřiny Pappové z vánoční bojovky s příběhem Adventní putování)

Závěrečné opečování

Když uděláme, co si děti vymyslí, ujistíme se, že všichni skřeti jsou zlikvidovaní a kameny vybagrované, ptám se, jestli je teď to sídlo nemoci v pohodě nebo ho potřebují ještě opečovat a ošetřit. Někdy si děti odhopkají s tím, že hotovo a konec.

Jindy potřebují místo zahladit, vybagrovanou díru zalít zmrzlinou, osít trávou, natřít tělovou barvou… Fantazii se zkrátka meze nekladou.

Na závěr se ještě zeptám, jestli je to takhle v pořádku nebo je potřeba „zakouzlit“ na nějakém dalším místě. Občas se tak přemístíme k dalšímu sídlu bolístky a celý proces opakujeme a jindy máme dočarováno a užíváme si, jak jsme to spolu zmákli.

V práci s myslí rozhodně nejsem žádný odborník a doporučuju mrknout právě k Tereze Kramerové, která je pro mě v tomhle směru velkou inspirací, ale vidím obrovský smysl v tom, učit se s ní pracovat a pomáhat s tím právě i dětem.

A kdo ví, třeba to pro nás jednou bude samozřejmost a místo po brufenu budeme sahat po své představivosti.

Souzníte s podobnými myšlenkami nebo to je pro vás jedno velké bláznovství? 🙂