Můj příběh

Mé jméno je Barbora Bečvářová. Jsem nevyléčitelná optimistka vdaná za realistu, který se mě snaží držet při zemi. Maminka tří jedinečných dětí. Donedávna studentka vysoké školy a stále ještě snílek věřící na anděly.

Žiju život, který jsem si vysnila už jako malá holka, ale na který jsem téměř zapomněla.

Když budu tvrdit, že jsem odjakživa milovala příběhy, bude to trochu klišé, jelikož to samozřejmě tvrdí každý psavec. Ale zkrátka je to tak a já čtením, sledováním či vymýšlením příběhů strávila nejednu plodnou chvilku.

Mým nejoblíbenějším příběhem byla vize ideální budoucnosti.

V ní jsem byla dospělá, to proto, že jsem tehdy ještě věřila, že jen dospěláci můžou mít děti, a měla velkou šťastnou rodinu. Takovou, kde se nikdo nemusí bát, kdy přijde tatínek z hospody, a kde se mají všichni rádi.

Tuhle, nebála bych se říct, telenovelu, jsem si v hlavě přehrávala tak dlouho, až se sen o šťastné rodině stal skutečností. Jen dřív a jinak, než jsem čekala.

Rodiče se rozvedli a mě do života vstoupil nebiotatínek. Najednou jsem žila v milující, i když trochu netradiční rodině, a své dětské přání odsunula do daleké budoucnosti.

Bylo mi devatenáct, když se můj dávný sen v původní podobě nečekaně zhmotnil.

Měla jsem týden před maturitou a do toho ranní nevolnosti. Zprvu jsem je přičítala stresu. Ale jsem chytrá holka a tak jsem na pravou příčinu svých záchodových dostaveníček brzy přišla.

Byla jsem těhotná.

Pochybnosti a strach se střídaly s prazvláštní euforií. Hlavou vířily tisíce myšlenek. A já se zvolna začala připravovat na to, že za pár měsíců se ze mě, potřeštěné středoškolačky s nízkým sebevědomím, stane máma.

Uvědomila jsem si, že mé neplánované těhotenství není žádné prokletí, které mi má zkazit život, ačkoli mi to bylo několikrát naznačeno. Byl to dar. A bylo jen na mě, jak s ním naložím a jestli budu jen hořekovat nad nepřízní osudu nebo se s nadšením vrhnu do nové životní etapy.

Zvolila jsem variantu číslo dvě. A nikdy nelitovala.

V mateřství jsem objevila svou vášeň a není proto divu, že jsem (s mužovou laskavou pomocí) počet potomků navyšovala až do současného stavu, kdy naše rodinná jednotka čítá kromě dvou dospělých také tři okouzlující děti.

Rodičovská role mi pomohla dospět a stát se sebevědomou, i když stále lehce naivní ženou, která v sobě objevila netušené extrovertní sklony a začala sepisovat blog s libě znějícím názvem Nevyléčitelná optimistka. V něm se mohla spojit již zmiňovaná vášeň mateřská s mou vášní pro psaní.

Díky blogu se mi už čtvrtým rokem daří své čtenáře rozesmávat, dojímat, občas inspirovat, a když mám jó dobrý den, u některých jedinců můj text vyvolá dokonce užitečný AHA efekt.

A o čem na blogu Nevyléčitelná optimistka píšu?

  • o všem, co potřebuje vědět každý rodič na mateřské „dovolené“ i mimo ni, stejně jako rodič budoucí či minulý (pojem rodič píšu z čisté korektnosti, ale upřímně řečeno předpokládám, že v lehce estrogenním prostředí mého blogu se moc mužů nevyskytuje)
  • o způsobech, jak dětem zachovat jejich svobodu a jasnozřivost a rodičům příčetnost a zdravý rozum
  • o snaze provést potomky dětstvím a co nejméně je při tom zkazit
  • o tom, že každé dítě je jedinečné, stejně jako jsou jedinečné způsoby, jimiž se snaží přivést rodiče k šílenství
  • o manželském randění, jídle ve vlasech, dětském uspávání i rodičovských trapasech
  • a koneckonců o čemkoli, co uznám za vhodné.

To vše optikou idealistického optimisty.

Kromě blogového psaní se ovšem realizuji i při tvorbě, kterou fušuji do řemesla beletristům.

Tři mé texty můžete najít v knize Pohádky pro kulíšky 2. Jeden příběh v soutěžním sborníku Povídky z cukru. A některé z mých pohádek a povídek se vynachází přímo na stránkách Nevyléčitelné optimistky. Ten zbytek zatím v šuplíku.

Co je pro mě ale v současné chvíli nejpodstatnější je splněný závazek, který jsem dala svému devatenáctiletému zbouchnutému já, pro nějž jsem napsala knížku. Jmenuje se Copatá máma a v září 2016 vyšla u nakladatelství YOLI.